„V současné době se mi zdá nejtěžší zvyknout si na nemoc, vědět, že už bude stále přítomná, někdy míň, někdy zřejmě víc."Takhle začínal článek, který mě na netu zaujal. "Ale posledních pár dní, kdy jsem se už cítila fyzicky docela dobře, ale nebyla jsem schopná nic rozumného dělat, mne docela naštvalo. Máte pravdu, plánování se raději nevzdám, protože přežívat ve zbývajícím čase, o kterém nevím, jak bude dlouhý, jen s obavami o život, je prostě hrozně nepříjemné…“ Poprosila jsem proto pisatelku o svolení její vyprávění přiblížit na Kudlance:

   „Je mi 58 let a patřím mezi velice zdravé a geneticky dlouhověké jedince. V minulém roce zemřeli oba moje rodiče, o které jsem se v posledních letech v jejich stáří a nemocech starala. Oba měli přes 90 let. Mým jediným zdravotním problémem bylo, že jsem dlouho nemohla přijít do jiného stavu. Děti byly nakonec hormonálně vyprovokované, narodily se císařským řezem po rizikovém těhotenství. Bylo mi už 36 let u syna a 40 u dcery.
     Taky nejsem žádný drobeček, jsem pořádně vysoká a ještě o dost víc vážím, tvar „barokní skříň“, takže když jsem začala nedávno nabývat v pase, nejdřív jsem si toho ani moc nevšimla. Ale situace se poměrně rychle zhoršovala, připadala jsem si jako ve vysokém stupni těhotenství, břicho mi prostě při všech činnostech překáželo. Zašla jsem proto za svou obvodní lékařkou (myslela jsem si, že mám nějaké zažívací potíže), ale ona správně usoudila, že to tak není a poslala mne na ultrazvuk. První ultrazvukové vyšetření všechny dost vyděsilo, protože verdikt zněl, že mám břicho plné vody. Jak jsem zjistila dodatečně, znamenalo by to zřejmě nádor jater. Byla jsem proto poslaná na chirurgickou ambulanci Masarykova onkologického ústavu. Tam při vyšetření i ultrazvuku usoudili, že jde spíš o obří, ale ohraničenou cystu na vaječníku. Po dalších vyšetřeních mě operovali s diagnózou na nezhoubný kystom. Při operaci mi kromě tohoto nádoru, který vážil víc než 4kg, vzali i druhý vaječník a dělohu, protože se jim také zrovna moc nelíbily."

     Další zážitky byly pro Hanku, jejíž osud nyní čtete, už opravdu hektické – jedna nepříjemná zpráva následovala druhou... "Histologie po týdnu byla pro všechny zúčastněné doslova šok. Ten bumbrlíček byl karcinom, všechno ostatní bylo v pořádku. Ale bylo už rozhodnuto o další operaci, revizi té předcházející, kdy mi udělali naprostý úklid břicha a zbavili mne všeho, co jsem mohla postrádat, včetně předstěry břišní. Tentokrát bylo naštěstí už všechno negativní a další onkologická léčba nebude asi potřeba. Moje jediné štěstí, protože závěr zněl, že ten karcinom je chemorezistentní, ale naštěstí nedošlo k narušení jeho pouzdra.
     Teprve dodatečně jsem dostala strach, když jsem se dověděla, že při diagnóze vodové cysty vaječníku se obvykle nesnaží ji operovat, ale vypunktovat. Tak to by tedy dopadlo špatně. Musím se ale stejně přiznat, že po té druhé operaci se vzpamatovávám mnohem pomaleji. Všem podobně postiženým přeji, aby měly stejné štěstí na uvážlivé ošetřující lékaře. A je jistě dobré nepodceňovat i zdánlivě drobné potíže.“

     Uplynul nějaký čas a od pisatelky jsem dostala další, teď už velice potěšující zprávu: „Skvělé, zázraky se dějí nustále! Mám v ruce výsledky histologie z mé druhé operace a všechno je negativní. Nečeká mne žádná další onkologická léčba, jen běžné sledování. Moje díky teď patří oběma pracovištím Masarykova onkologického ústavu, kde jsem v poslední době pobývala. Ale hlavně operatérovi té první operace. Přijímal mne s jinou diagnózou, ani podle předběžných vyšetření, dokonce i při přímém pohledu na nádor nikdo nepředpokládal, že by šlo o nádor zhoubný. Přesto ho odstranil tak pečlivě a opatrně, že neporušil jeho pouzdro a uchránil mne tak před dalšími potížemi v budoucnosti.“
Hanka, Brno

Tady zatím Hančin příběh končí. Jak se říká:  konec dobrý - všechno dobré. Tenhle příběh není o nemoci, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o naději,  a především o velké víře, že když tomu pomůžeme, tak jsme na půli cesty k uzdravení... Bylo by to hezké, kdyby to šlo vždy takhle relativně jednoduše, že? Jenže potřebujeme velké štěstí, které, jak už to Hanka zmínila, potkala v onom správném lékaři. Naštěstí dnes již máme svobodnou volbu, můžeme si sami vybrat, kdo nás bude léčit. Ono - nemáte-li ve svého lékaře důvěru, je to krok zpátky. Nebojte se proto obrátit k jinému specialistovi - vždyť i na tom může záviset, jak úspěšná bude vaše cesta za zdravím.

pavla@kudlanka.cz