Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Schwabach se po válce stal útočištěm Němců vypuzených z Československa a není tudíž divu, že mnohá pomoc přicházela od rodin, které samy prožily odchod z vlasti. S tímto fenoménem krajanské sounáležitosti jsme se setkávali po celá další léta. Trsy  společných kulturních tradic jsou nepřehlédnutelné. Škoda jen, že se tato krajanská vzájemnost projevila až po prodělání válečných katastrof a vzájmné nevraživosti...  První exilová léta byla pro mé pány dobou hledání vlastní úlohy v nové společnosti a snahou o úspěšnou integraci, která v žádném případě neznamenala odhození původní kulturní identity.

Naopak, zdařilé vplutí do nové společnosti, spojené s ovládnutím řeči druhé země, je obohacení osobnosti. Exulant začíná vždy od nuly a jeho pochod sociálním žebříčkem je určen profesním zařazením, zvládnutím pracovních úkolů a vědomím, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.."  I já jsem měla svoji úlohu, starala jsem se o vyváženou pohodu rodiny zachováváním vžitých rituálů.

     Tradují se historky, že prý se mnozí Češi nemohli v prvních letech exilu nabažit svobodného přechodu hranic mezi západoevropskými státy. A tak, aby tuto svobodu vychutnali, projížděli jednou a touže celnicí ze státu do státu několikráte za sebou k údivu službu konajících celníků. Také moji páni byli fascinováni pohledem zvenku na československou hranici a proto si jednoho léta naplánovali návštěvu všech československých pohraničních přechodů, počínaje Rozvadovem až po Bratislavu a pozorovali dalekohledem přes hraniční čáru tamní mrnění s pocitem neskrývaného potěšení, že věznitelům unikli.  Od  vpůli zazděného nádraží v Železné Rudě  (Bayerisch Eisenstein) jsme se pak s kopečka dívali na českou celnici a na šikanozní způsob odbavování západních turistických autobusů, čekajících v parném slunci před závorou na odbavení.

     V rakouském Waldviertlu v hlubokém lese našel můj pán povalenou tabuli národního přírodního parku s nápisem „Chráněné území" s českým lvem, jehož čelo bylo deformováno rudou hvězdou. Tabule ležela asi deset metrů za pohraničním kamenem na československém území. Rozhlédli jsme se, pán popadl tabuli a mazali jsme zpátky do Bavor...

     Vzpomínám, jak lesem se válela hustá mlha a můj pán najednou dostal strach, že někde za stromem vyskočí pohraničník a unese nás zpátky do socialistického ráje. Pádil se sloupkem, na němž byla ta tabule přibita, pádil tak rychle, že jsem mu sotva stačila. (Tabuli máme ještě schovanou.)

     Je těžko popsat slast vlastní svobody a současně smutek nad tím, že naše stará vlast živoří na úrovni nesvéprávné gubernie. Poznali jsme svět hraničních přechodů, na kterých celníci vyžadovali jen cestovní pas, nebo pouze mávli rukou.  Byl to svět svobody. Hranice nomenklatury nás ale přitahovaly po celém světě.

* 

     Na ostnaté dráty jsme narazili i na druhém konci světa, na 38. rovnoběžce, oddělující nesmiřitelně Jižní od Severní Koreje. V Berlíně jsem s pánem ráda joggovala Tiergartenem ke Zdi u Brandenburské brány... a z podia, ze kterého se J. F. Kennedy prohlásil za občana Berlina, se dívala do světa, nazutého do vojenských holinek, do světa vlády nomenklatury.

     Vanitas vanitatum et omnia vanitas - marnost nad marnost a všechno je marnost... Všechno bylo pro kočku, půl století ztracených generací pod vládou nomenklatury, převlečné za předvoj dělnické třídy, která se sesula pod tíhou vlastní neschopnosti. 

Bohužel se vyplnila jasnozřivá předpověd
Palackého o nastolení zhovadilosti,
jejíž odstranění bude vyžadovat další desetiletí...

 Václav Chyský,
(státně licensovaný přísežný překladatel z psovštiny)

 pokračování příště

linkuj.cz vybrali.sme.sk