Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Pro občany svobodných států je státní hranice jen pouhá myšlená čára, která odděluje jedno státní území od území státu druhého. Nic více a nic méně. Pro občany nomenklaturních států je státní hranice vězenská mříž (mysterium tremendum et fascinosum), prostorem přitahujícím a vzbuzujícím zděšení nad odebráním svobody pohybu. Je to místo kulturního předělu, pocit psa uvázaného u boudy. Ostatně, i my psi máme vytříbený smysl pro teritoriální hranice, jež si pravidelně značkujeme a proto máme pochopení pro hraniční kameny, kterými oddělují lidé své revíry. Navíc se dá na ty kameny dobře čůrat. To značkování revírů máme s lidmi ve společném genetickém programu... 

    Naše psí revíry jsou však prostupné, my se na nich a kvůli nim nevraždíme, pakliže nás k tomu lidé nedrezírují. Přála bych lidem, aby už nikdy mezi sebou nestavěli zdi a řešili teritoriální otázku podobně jako my značkováním tělesnými výpotky. My psi jsme tvorové svobodomyslní od přírody zvyklí na volný pohyb a nic nás neuráží více, než být přivázán na řetězu u boudy. Z mého psího hlediska bylo opuštění čs. státu a našeho domečku v něm méně problematické než pro mé pány. Na rozdíl od koček, které lpí na domě, je pro nás psy rozhodující příslušnost ke smečce a moje smečka mne neopustila, šla jsem s ní. Smečka nebyla nikdy vázána na jediné místo, táhla tam, kde tušila, že se dá přežít.

    Přišel 9. prosinec 1968, který rozdělil biografii naší smečky na dvě půle, na život v zemi pod špatnou vládou a na život ve svobodě. Mrzlo, jen praštělo, když jsme se blížili k česko – bavorské hranici, která měla v době uvadlého Pražského jara zcela jiný charakter, než jak jsem ji poznala při své svatbě s Irusem. Ta tam byla pohraniční pásma s vyhrůžnými tabulemi, ta tam byla stráž s kalašnikovy, a byli li tam, pak jsme je nevnímali. Prý bylo záměrem nově se tvořící normalizační dělnické vlády, věrné ideálům marxismu-leninismu, že nemá být bráněno odchodu kontrarevolučních živlů. Přes hranici bychom byli mohli převést cokoli, od zbraní, zlata až po velezrádné dokumenty.

     Celní prohlídka byla povrchní a když jsme ve své  exulantské výbavě postrádali papuče, mohli jsme se vrátit do nejbližší vesnice, abychom si výbavu hnědo – černými károvanými bačkorami doplnili.  Při opětném přejezdu přes celní čáru nás už nechtěl nikdo vidět. Dodnes si nemohu vysvětlit, zda nedbalé pohraniční odbavení bylo výrazem odporu celníků proti sovětské okupaci, anebo  to byla cílená akce, sledující se zbavit co nejvíce politicky nepohodlných občanů.

     Podobně jako moji pánové jsem se sama sebe ptala, zda je možné mít za života jen jediný domov, jen jedinou možnou vlast?  Nenašli vystěhovalci a exulanti vlast v nových bydlištích, kde jim přátelé i když mluvící jinou řečí, pomohli začít novou životní etapu? Vlast je pojem, sémanticky a etymologicky spojený s pojmy vlastnictví a vlády. Vlást, vládnouti, vlastniti, vlastnost, vlastenec – všechna tato slova mají stejný etymologický kořen. Vlastní občan vlast, nebo si vlast činí nárok na občana ? Socialistická vlast – vlastně její nomenklatura – si činila nárok na život občana absolutně, denně ho znásilňovala ideologií a diktaturou rituálů. Vlastnila ho od kolébky do hrobu.

     V takové vlasti již nezbývá prostor pro spontánní vlastenectví.  Nezbylo než říci adieu!

        Spálili jsme za sebou mosty, naše budoucnast byla sice ve hvězdách, ale kontrast temna zůstavšího za námi a osvětlená městečka a vesnice, jimiž jsme projížděli, ladil našeho ducha  optimisticky. Každá psychiatr zná léčivou sílu světla. Advent, liturgická čtyřtýdenní doba čekání na příchod Jezulátka, byl v Československu již po desetiletí odstavován do ideologického harampádí.

     V Rakousku a Bavorsku byla městečka vánočně vyšnořena vánočními stromky a girlandami žárovek a zářila do prosincového přítmí tak, aby Ježíškovi -  zvanému zde Christkindl – při nadílce ulehčila orientaci, zatím co ponurost spoře osvětlených měst a osad, které jsme nechali za námi, jeho socialistickému protějšku Dědovi Mrázovi nadílku neulehčovaly.

     V nové Škodovce, vedle dvou kufrů našeho jediného majetku, a s pohlednicí Stalinova pomníku proti nostalgii (nyní visí zarámována jako věčné memento v našem pražském bytě) jsme dorazili před půlnocí do Schwabachu.

     Rodinný klan Inge a Waltra Hertricha včetně Iruse a Atta na nás trpělivě čekali v domě provoněném uzenářským kořením, koryandrem, kardamonem, majoránkou, pepřem, paprikou, novým kořením, kmínem, zkrátka vším tím, co patří do franckých a bavorských uzenářských specialit, které proslavili francké uzenářské umění ve světě a které firma Hertich uzenářským mistrům prodávala.

    Na pány čekala vyhřátá postel (já jsem si svoji peřinku vezla s sebou), přátelská slova a péče a tak začala naše druhá, samostatná, neznásilnovaná půle života. Sousedé nám pomohli doplnit naši malou domácnost a po půl roce jsem již měla psí pelíšek ve vlastním bytě. Dodnes lehám v autě na zelené dečce, kterou jsem tehdy dostala od Iruse a Atta.

Václav Chyský,
(státně licensovaný přísežný překladatel z psovštiny)

 pokračování příště

linkuj.cz vybrali.sme.sk