Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Pracovala jsem přes dvacet let jako provozní programátorka u sálových počítačů. Když nastala éra PC, byl nám jeden nainstalován do kanceláře. Vůbec jsem ho neměla ráda a nechtěla se jím vůbec zabývat. Ostatní kolegyně nadšeně PC obletovaly, psaly (tehdy ještě v T 602) recepty, návody a jiné důležité věci. Kdykoliv jsem kolem PC prošla – opupínkovala jsem se. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se za pár let bez něj neobejdu, tak jsem se mu vysmála – i když jsem tušila, že se schyluje konec počítačů sálových.

      Stejný přístup jsem měla k mobilním telefonům. Zastávám názor, že telefon slouží k rychlé komunikaci s nepřítomným člověkem, abychom se dohodli kdy – kde a v kolik se  sejdeme, nebo k rychlému odvolání něčeho dohodnutého. Nějaké vykecávání po telefonu nemám ráda a nepěstuju.       První mobil v rodině si pořídil zeť, hrdě jej všude nosil a úspěšně zapomínal na stole, pořád někomu volal nebo SMSkoval. Zanedlouho přifrčela s mobilem i dcera, což mě vytočilo – na co takové zbytečnosti, když máte pevnou linku a blá blá blá. Měli tendenci mě do všeho zasvětit, ale úspěšně jsem se bránila.

     Jednou jeli do Prahy a vzali sebou moji kamarádku, která  vždy dvakrát ročně za mnou přijíždí, abych ji doprovodila na Německé velvyslanectví potvrdit vdovský důchod. V Praze se nevyzná, takže jsem ji vždy na Florenci vyzvedla a zase tamtéž do autobusu usadila na cestu zpátky. Ten den mladí spojili příjemné s užitečným, přijeli navštívit babičku a vzali Ivu s sebou, ať se netluče autobusem – autem je to pohodlnější.

     Protože měli v Praze ještě něco v plánu, předali mi Ivu na Smíchově a odjeli. Ivě dala dcera mobil, aby se s náma mohli domluvit. Po cestě ji vysvětlili, jak s přístrojem zacházet. Iva je ovšem ještě větší kopyto než já. Když jsme se vracely k domovu tramvají začal v poloprázdném voze vyhrávat neodbytně mobil. Všichni cestující si už své mobily zkontrolovali, kdežto my s Ivou konstatovaly, bože kterej blbec je tak hluchej a ten druhej vytrvalej... Byly jsme to samozřejmě my a dcera věděla s kým má tu čest, takže byla vytrvalá.

     Před třemi léty v říjnu mi ukradli kabelku. V listopadu jela dcera s vnučkou do Prahy do nemocnice na kontrolu a na Knížecí, u Ženských domovů, se jim rozbilo auto. Tak mi zavolala do práce, jestli by někdo pro ně nemoh přijet a odtáhnout je. Sedli jsme s kolegou do auta, jeli pro ně a  odtáhli do Forďáckého servisu. Technik požadoval všechny věci z auta vzít sebou a tak mi na parkovišti byl předčasně předán nezabalený dárek k vánocům – nová kabelka. V momentě, kdy jsem ji vzala a jala se prozkoumávat přihrádky, začal zvonit mobil. Našla jsem ho a hned na dceru: „Ty sis tady zapomněla mobil!" Ale vnučka na to: „Ne ne babičko, to je  tvůj mobil, ty – takový počítačový expert, nemůžeš být tak zaostalá a nemít ho!" Dcera si pořídila nový mobil a tak zdědila její starou nokii.

     Ta stará nokie už neexistuje, bez mobilu si nedovedu život představit, a loni jsem zrušila pevnou linku.

Jakou cestou jste k mobilu přišli vy?

Zdena P.

linkuj.cz vybrali.sme.sk