Měli terminály po celé Americe a většinou jsme se nákladu rukama ani nedotkli. Převzali jsme zapečetěný trajler, ten zas někde odpojili, vzali jiný a jeli jinam. Měli jsme svá stálá místa, kam jsme se vraceli naprosto pravidelně. Asi jsem na ně při nástupu nějak zapůsobil, protože mně, s osmiměsíční praxí, udělali trenérem úplně nových řidičů, lidí, co právě vyšli ze školy. Jezdili jsme ve dvojicích; vždycky jsem těm, co jezdili ve dvou, záviděl. Cesta je kratší, střídají se pravidelně, žádné lhaní do log book, žádné riskování pokut. To je všechno pravda. Ale vyspat se ve traku, zmítajícím se na amerických silnicích, to není jen tak a jaké to je, jsem netušil, dokud jsem to nezkusil. Pravda, kdysi s Frantou jsem za jízdy spal, ale to jsem neměl zodpovědnost za toho za volantem. Říkával jsem, že člověk se vyspí z bezvědomí do ospalosti, ale dál to nejde. Střídali jsme se po pěti hodinách za volantem a nikdy jsem nepochopil lidi, kteří se střídali po deseti hodinách. Copak někdo může vydržet spát deset hodin? Zvlášť za těchhle okolností? Ale jsou tací, to vím.
     Gary nebyl žádný mladík, přišel k truckingu jako já, omylem. Zavřeli mu podnik a v malém městečku kus na sever od Los Angeles prostě nebyla práce. Když měl jet se mnou poprvé, jeho první otázka byla: Jseš ženatej? Máš děti? Když jsem přisvědčil na oboje, prohlásil, že tedy se mnou může jet, protože si určitě dám pozor, abych se vrátil. Šlo nám to spolu výborně, učil se dobře, ale: když jsme se poprvé spolu blížili k New Yorku, zrovna řídil on a poručil jsem mu zastavit před městem, zrovna tak, jako kdysi Franta mně. Tak jako já byl i on naštvaný, vlastně víc, protože on se mnou přestal mluvit úplně. Sedl si na sedačku vedle, tvářil se nasupeně, rozhodnutý komentovat situaci machrovskými poznámkami.

     Začal na mostě George Washingtona, přesně na hranici New Jersey a New Yorku. Pak vede dálnice do tunelu, jede se vlastně jakoby sklepy domů. Strop je rovný, jen o několik centimetrů vyšší než trajler. Před námi jel prázdný trak a jak skákal bez zátěže po děravé silnici, narážel do stropu až jiskry lítaly, a Gary se bál. Seděl na sedačce jak Křemílek, držel se oběma rukama, aby aspoň on neskákal a hlavně mlčel. Dokonce by se dalo říct, že to jeho mlčení bylo slyšet.
     Jízda po dálnici městem New York je něco opravdu speciálního. Je tam provoz, nepřetržité šňůry aut a náklaďáků. Změnit pruh je zdánlivě nemožné, ta jednolitá masa vozidel se řítí vpřed bez ohledu na nějakou povolenou rychlost. Když ale potřebujete změnit pruh, stačí dát směrovku a skoro okamžitě se vedle vás udělá mezera. To je obdivuhodné, jak oni tam sledují provoz kolem sebe, věc takřka nevídaná tady na západě.

     Projeli jsme městem, já zase zastavil a Gary ze sebe vypravil něco na způsob, jako že by to taky dokázal, kdyby musel. Samozřejmě by to dokázal, ale proč? Je lepší to aspoň napoprvé jen vidět, tak jako to kdysi Franta ukázal mně a já pak zase dalším. Dál už jel zase Gary, dojeli jsme do Bostonu, vyměnili náš trajler za jiný, který jel zpátky do Los Angeles a vyrazili. Jel zase, nebo snad ještě, Gary. Myslel jsem, že tentokrát New York projede, aby mi ukázal. Mýlil jsem se. Na posledním odpočivadle před městem zastavil, které je to poslední si zřejmě okoukl cestou do Bostonu, vylezl ven a že dál nejede. Hučel jsem do něj jako cikán do hodin, ale on že ne a basta. Projel jsem to já, samozřejmě, nemohli jsme tam zůstat navěky. Zapřisahal se, že už příště pojede…J.

linkuj.cz vybrali.sme.sk