Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nerada to přiznávám, ale mám jednu vážnou charakterovou vadu. Byla bych velmi ráda, kdyby vědci zjistili, že se jedná o vrozenou dispozici nebo vadný chromozómek – aspoň bych se mohla utěšovat, že jsem v tom nevinně. Taky si myslím, že by mi velmi slušela role hrdinky, která se statečně vyrovnává s těžkým osudem. Bohužel, vědci asi řeší jiné triviality a tak asi mám jen charakterovou vadu. O co jde?

     Nedokážu si zapamatovat důležité životní události a momenty. Jen pro upřesnění – nemůžu se vymluvit na roztěkanost, nejsem rozevlátý diblík, kterému by to procházelo už z podstaty. Jsem přesně ten typ, od kterého se to očekává jako samozřejmost. Jak se moje vada projevuje? Neumím vnímat čas. Možná to vypadá jako legrace, ale věřte mi, myslím to vážně. Např. si nedokážu zapamatovat, kolik let je mým rodičům, babičkám a jiným blízkým (který jsou ročník už vůbec ne). Jedině u bratrů jsem přelstila sama sebe mnemotechnickou pomůckou. Ne že by se mi podařilo zapamatovat, kolik je jim let, ale pokaždé si to odpočítám podle sebe – teda když si správně spočítám, kolik mi je. Vzhledem k tomu, že mým rodištěm i bydlištěm je krásné místo, kde se tak říkajíc všichni známe, jsem neustále ve stavu ohrožení.

     Často mě někdo zastaví a ptá se třeba na moji mámu, jak se jí vede, vypadá dobře, kolik že je jí let, není ona stejný ročník, jak jejich Laďa (Bože můj!), ne ona je myslím starší a chodila do třídy s Karlem (kdo to je?)....ještě teď se mi rosí čelo, když si vzpomenu s jakým úsilím se z takových rozhovorů snažím vybruslit a neztratit tvář. Většinou jen kývám hlavou, držím ztuhlý úsměv a odpovídám něco neutrálního – asi ano, taky si myslím, to je možné, hm..apod.

    Vůbec se mi tohle neustálé mapování plynutí času nelíbí – vlastně bych řekla, že je velmi trapné a zbytečně mi komplikuje život. Dokonce si troufám říct – i jako žena – že je horší než fyzické stárnutí. Určitě to znáte – cítíte se mladší, vypadáte mladší a pak vás někdo donutí říct to (čím dál větší) číslo a ještě se tváří, že je směrodatné. To se pak řeč okamžitě stočí k otázce, kdy se budu vdávat a co děti, že už na mám nejvyšší čas a to jenom kvůli nějaké hloupé cifře.

     Přísahám, že se stále snažím přijít na nějaký způsob, jak uchopit čas, ale není to lehké. Ještě nikdy se mi nepodařilo uvědomit si fakt, že jsem o další rok starší, v obecně určené dny jako jsou narozeniny nebo třeba začátek nového roku. Díky tomu jsem se už několikrát před druhými vyloženě znemožnila, když mi to přímo před jejich zraky skutečně došlo. Většinou je to naprosto nečekané a ničím konkrétním nevyvolané – klidně uprostřed rozhovoru na úplně jiné téma. Pokaždé mě to tak zaskočilo, že jsem v zamyšlení nahlas pronesla oznamovací větu "..mě je xx let." No a protože jsem se tvářila vážně, bylo hned jasné, že to nebyl pokus o vtip. Nezapomenu na ty pohledy – od opovržení, nevyslovených otázek až po soucitný pohled, který si schováváme pro ty, o nichž už to víme, ale oni ještě neví. Samozřejmě, že jsem se nepřiznala, že je to charakterová vada – tím bych si už vůbec nepomohla.

     Pozitivní je, že když se někde vezme, jinde se přidá. Já mám přidáno ve schopnosti naslouchat. Zvláště řečem o tom, jaká byla v roce 1997 zima, kdy bylo horké léto, kdy deštivý podzim apod. Vůbec mi to nečiní potíže, protože mě fascinuje, že si to někdo dokáže zapamatovat. Mám jen jednu podmínku – že zůstanu pouhý posluchač. V okamžiku, kdy se mě do takového rozhovoru někdo snaží zatáhnout větou .."pamatuješ jak tehdy, v roce".... končím s posloucháním a prchám, protože si prostě nepamatuju.

     Nemyslete si, nepřestávám hledat zakopaného psa a pátrat po příčině. Napadlo mě, jestli to nemůže být tím zrychleným tempem života. Pondělkem začne týden a hned je tu neděle. Rok začne lednem a už se chladí silvestrovské šampáňo. Čas mezi tím uběhne takovým sprintem, že si to ani nestihnu uvědomit, natož zapamatovat. Tolik by mi nevadilo, že nevím jaká byla zima, kolik kdo má let – s tím už jsem se smířila. Děsí mě, že zpětně nedokážu ani říct, který rok byl pro mě dobrý a čím. Nechci být chodící kronikou, chci si dokázat zapamatovat přítomnost – zastavit čas v konkrétním okamžiku. Nenechat si mezi prsty proklouznout důležité momenty, dokázat na ně plně zaměřit pozornost a uchovat jejich stopy v paměti.

     Alespoň do té doby než mě navštíví pan Alzheimer – nebo už tu byl?

saffron

linkuj.cz vybrali.sme.sk