Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Občas nás tehdy (Lenku a mne) posedl symptom vdávadla. Znáte to? U nás byly příznaky následující: Lenička mne chvíli, případně i pár hodin, okecávala pentličkami slibovacích a lákacích větiček: "Mami, pochop to už, nemůžeš být pořád sama, jen sedět doma.. najdi si nějakýho šikovnýho dědulu, vždyť nemusíš všechny poličky prznit sama... Podívej, pořád tu něco vrtáš, takovej chlap by ti na přání udělal z bytu třeba ementál... A taky by ti pomohl na zahrádce, uvidíš. A vůbec - budeš mít náladu  hubnout, hele, podívej se na sebe do zrcadla, vypadáš jak stará Ráchel, kdybys měla pro koho, byla bys mladší.." A tak to šlo v jednom kuse.

        Načež svoje tirády zakončila tichým zakňouráním, že ona by taky nějakého mužského brala, ale jí by ovšem stejně nikdo nechtěl, že je eklhaft tlustá, na bradě se jí právě udělal příšerný beďar, na nohou jí furt rostou chlupy (za což pochopitelně můžu já, protože kdybych si nevzala takovou opici, jako byl její zploditel, tak neměla tyhle problémy), nic jí nesluší, džíny už zase nezapne, nic na sebe nemá (mimo nařachané třídveřové skříně), vlasy příšerné (podívej, včera jsem si na ně dala tohle, přitom slibujou, jak je to fantastický, a podívej, mám zase jen mastný coury) a zase: nic, opravdu nic jí nesluší, lámou se jí nehty – prostě jedna osudová rána za druhou. A ještě, že nemá žádné peníze, je chudá jak kostelní myš (já mít její konto, tak mám na perfektní důchod do sto třiceti vystaráno), nic ji nebaví a v televizi dnes nic pořádného nedávají.

     Tak jsem tedy podlehla, nechala se přesvědčit o bezpodmínečně nutné potřebě nějakého muže po svém boku a vylovila z outlooku adresu jednoho z věrných dopisovatelů, který mě už nějakou tu dobu lámal na rande. Pár vhodně volených vět... A bylo to. Nikdy předtím jsem ho živého neviděla, ale zlákal mne pozváním na koncert. Beethowen, láska má, ten zabodoval... Rande bylo akutní, koncert byl totiž hned druhý den. OK, stačilo se jen podívat do šatníku, něco vybrat, připravit a zítra jdem na věc. Pohled do šatníku bohužel přinesl malé zklamání: sukně nepřiměřeně krátká a užší než fest, boty tlačivé. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily a v případě potřeby jsem holka šikovná: vytáhla jsem šicí stroj, vzala kus látky, sukni v pase nastavila, do lodiček nalila horkou vodu a obula na tlusté ponožky. Druhý den jsem v pozdně odpoledních hodinách celá natěšená a podle verdiktu rodinné rady naprosto „IN", vyrazila do ulic.  

     Můj očekávaný nápadník, vysoký šaramantní středoškolský profesor, cca šedesátník, připomínal spíš elegána z knihovničky Večerů pod lampou. Elegantně prošedivělou srst měl střiženou nakrátko, ojíněné tváře a ramenatou postavu v elegantním ohozu. Odvedl mne do jakési malé kavárničky, kde jsem absolvovala vstupní investigativní pohovor a dvoudecku kyselého bílého (možná mám divné chutě, ale připomínalo spíš jablečný ocet). Vyprávěl, svou řeč i kladené otázky prokládal vtipnými bonmoty (Zeman hadr), byl pozorný a milý. Poté následoval odchod do Repre na koncert. Poprvé v životě jsem seděla ve druhé řadě... Chápete to? Druhá řada... Mohla jsem si prohlédnout každý kousek FOK zvlášť a všechny dohromady.

     Koncert konečně začal a já se vznesla na tónech k nebeským výšinám. Dirigent svou show odváděl brilantně, sólista – pianista taktéž. Úžasný pocit, po dlouhé době jsem zase slyšela „live" to, co si občas pouštím z cédéčka...

     Trochu mi v mysli vrtalo, jak je to s těmi sedadly – tohle musí být jednak nesmírně drahé a druhak – profesor měl (jak jsem si všimla při vstupu) dokonce abonmá pro dvě osoby na celý cyklus, takže ta „druhá osoba" asi dnes výjimečně nemohla a já dostala šanci, nebo? Až pak, o pauze, decentně a spiklenecky se ke mně přiklonil a špitl, že kartičku čórnul v kabinetě, že je školní a dneska by stejně nikdo jiný nešel.        

    A pak to všechno začalo... Koncem druhé věty se ozvaly jakési divné a přesto dost hlasité zvuky. To se přidalo ke koncertu svým sólovým výstupem mé břicho... V rámci toho, že jsem se kategoricky rozhodla rande absolvovat ve svém kabátu "jednom z nejlepších" a celý den proto držela totální hladovku (jinak bych ho totiž nezapla) – kručela jsem vehementně Beethowenovi do díla a nešlo to nijak ovlivnit. Už dlouho jsem si tak nezoufala jako tenkrát – snažila jsem se, mačkala svůj břich, ale bohužel všechno zcela neúspěšně – ovlivnit útroby jsem nedokázala. Vzdaly to samy, až po jisté chvíli, dlouhým vítězným škroukem do naprostého ztišení v sále... Z koncertu jsem už nic neměla; proměnila jsem se ve svěrač svých útrob (opravdu nevím, jak ovlivnit kručení), polykala jsem, nadechovala se – naštěstí se záležitost už neopakovala.  

     Dalším nečekaným zážitkem byla zmačkaná padesátikoruna, která opuštěně ležela před vchodovými dveřmi. Čekala tam, a když jsem na ni pana profesora upozornila, gentlemansky ji zvedl se slovy a úsměvem, že se bude hodit, ji zastrčil do kapsy. V metru jsme se rozešli každý na svou stranu. Ještě jsem slíbila, že se zaručeně, ale fakt zaručeně ozvu, i když jsme oba stoprocentně věděli, že repete už nebude. Capkala jsem k milovanému domovu, k dceři, nadržené na mé čerstvé zážitky a především k ledničce, sporáku a hlavně: jakémukoli dlabanci.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk