Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Vždycky jsem si říkala, jak by bylo super lehnout si do vany a číst si knížku. Nějakou pohodovou, třeba od Haliny Pawlowské, mojí oblíbené autorky. Jenže u nás to funguje tak, že se koupe celá rodina najednou, aby se ušetřila energie. Ale dneska nikdo doma nebyl. Všichni někde poletovali. Vytáhla jsem ze zásuvky svíčky a položila je na okraj vany. Otočila kohoutkem. Voda začala stékat po žínce, která byla jako vždycky pověšená na kohoutku. Kouřilo se z ní. Tak moc byla horká. Šla jsem do pokoje a z poličky vzala svůj oblíbený vonný olejíček, který jinak používám do aromalampy.

Nakapala jsem pár kapek do vody a ta začla dýchat příjemnou teplou vůni růží. Svlékla jsem si šaty a namočila špičku palce do vody. Byla horká. Odvážila jsem se a ponořila jsem do své lázně celou nohu. Voda mě pálila do chodidla a mě se to líbilo čím dál víc.

     Zapálila jsem si svíčky a šla zhasnout světlo, které mě řezalo do očí. Vrátila jsem se k vaně, která vypadala jako vystřižená z antického světa. Chyběly jenom okvětní plátky růží na hladině. Znovu jsem smočila chodidlo. Teď už se mi voda zdála být přijatelnější. Ponořila jsem se pod hladinu a sledovala svoje tělo ve světle svíčky. Bylo krásnější. Mnohem krásnější než jsem ho znala z běžného denního světla. To světlo ke mě bylo nemilosrdné. Ukazovalo všechny ošklivé nedostatky, za které jsem se styděla. Tohle světlo bylo ohleduplnější. Najednou jakoby zmizela má celulitida, která se skvěla na bocích a moje faldíky, které se líně válely na hladině, vypadaly v tomhle světle mnohem líp. Na chvilku jsem je začala mít i ráda.

     Znovu jsem pustila vodu. Líbilo se mi, jak padá a tříští se o hladinu. Její odrazy na stěně vytvářely podivuhodné obrazy. Když jsem měla dost dívání se na svoje plné křivky, uchopila jsem knihu a otevřela ji na straně, kde jsem skončila. Jen tak jsem ležela a četla. Voda příjemně hřála mé prostydlé tělo a stále voněla po růžích. Ze svíčky začal téct vosk po okraji vany. Posunula jsem proto svíčku trochu bokem. To, jak jsem po chvíli zjistila, nebyl moc dobrý nápad. Od posunuté svíčky chytl župan, který visel na věšáčku nad vanou. Plameny šlehaly a v bytě nikdo nebyl. Strašně jsem se lekla. Upustila jsem knížku - mimochodem vypůjčenou z knihovny - do vody. Nabírala jsem do hrstí vodu a házela ji na hořící župan. Začínala se mě zmocňovat panika. Stále zuřivěji jsem nabírala vodu. Pomalu se mi začínalo dařit ničit živel.

     Knížka se houpala na hladině. Z posledních sil jsem mrštila vodu na zbytky doutnajícího županu a tím jsem si zahasila svíčku. Katastrofa byla u konce. Tedy aspoň ta horší část. Nervy jsem měla napružené. Zmocňoval se mě vztek. Že jsem tak blbá a naivní, že sem nechala shořet matčin župan, kvůli kterému jsem prochodila celé město, abych vybrala ten pravý k Vánocům.

     V koupelně bylo nakouřeno. Strašný smrad spáleniny se válel všude a mísil se s vůní růží, která se vznášela tiše na vodou. Sedla jsem si do vody. Poslepu jsem nahmatala knížku, která si jen tak plavala po hladině. Seděla jsem stulená s knížkou na prsou a plakala jsem. Ale pak mi došlo, že jsem si vlastně splnila svůj sen. Myslela jsem na to, jak mi bylo krásně. Jak jsem aspoň na okamžik milovala svoje tělo. Chvilku jsem tam jen tak ležela a vzpomínala na to, jak mi bylo dobře.

     Pak jsem vstala, zabalila se do ručníku, zatáhla za špunt a celou tu krásnou chvíli nechala odtéct někam do odpadu. Z věšáčku jsem sundala matčin župan...teda exžupan a v kuchyni se s ním rozloučila. Skončil v koši. Vrátila jsem se do koupelny. Tentokrát už mi nesvítila ta romantická svíčka, ale obyčejná žárovka. Otevřela jsem okno a pustila dovnitř čerstvý vzduch. Vzápětí byla doma celá rodina a ptali, co se to tu dělo. Všechno jsem jim vylíčila a oni se tomu smáli. Máma mi řekla, že se jí ten župan stejně moc nelíbil a že stejně radši používala ten starý a mě to v tu chvíli vůbec nemrzelo a bylo mi dobře. Měla jsem je kolem sebe a byla jsem ráda, že jsem si  svůj sen vůbec přežila.

      Když jsem pak vracela knížku, už vysušenou a pokroucenou, a vysvětlovala knihovnici, co se mi stalo, nechtěla věřit a knížku mi věnovala. Tak teď vždycky, když ji vidím v polici srovnanou mezi ostatníma, vzpomenu si na ten moment, kdy pro mě neexistovalo nic než vůně růží a řádky, které psal stejně praštěný a romantický člověk jako já.

maddean

linkuj.cz vybrali.sme.sk