Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Většina knih, které se vám zde pokouším představit, leží kousek od mého nočního stolku, protože  po nich podle nálady sahám a opakovaně čtu. Jsou  to jak romány, tak odborné publikace, a žádná z nich není  mladší jak rok. Proto jsem při psaní článku trochu zapochybovala, že by zrovna román, o které budu mluvit dnes, měla být recenzí, četly ji totiž již minimálně dvě generace přede mnou. Dnes  jsem si navíc dovolila  vybočit z řady titulů, které jsou navzdory vážnému obsahu odlehčeny sarkasmy, bonmoty a vtipem.

     
     Mým evergreenem je trilogie Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor  a Není jiné cesty  vydaná v Československém spisovateli v roce 1991, kterou napsal Nor Trygve Gulbranssen. Dlouho jsem  hledala údaje o spisovateli, ale jediný fakt kromě toho, že zemřel v roce 1962, byl, že první díl této severské ságy „Věčně zpívají lesy" vyšel poprvé v roce 1933 a byl přeložen do 30 jazyků...

     Příběh Daga Björndala, nesmlouvavého muže, spjatého s tradicemi svého kraje, je oslavou lidské hrdosti, živelné, nespoutané vášně a překrásné, divoké norské přírody.  (Toliko výňatek z recenze známějšího kolegy.) V knize si čtu na přeskáčku, obzvlášť miluju epizodu, kdy mladý Dag (jak to už ve starých rodech bývá, syn dědí jméno po otci; proto jsem v tom měla občas chaos, který je který) se setká při otcových obchodech s pannou Terezou. Léta k jejímu otci vozil prodávat statné kmeny severských velikánů a Tereze jednou daroval starodávnou zlatou jehlici. Tereza si na něj tajně myslí a pak, jednoho dne (protože už ostatní společnost ji a její sestru Dorotheu považují za staré panny), se naprosto upřímně a bezelstně zeptá, jestli by si ji Dag nevzal... Hádejte, jak to dopadlo, je to přeci první díl a někdo musí zajistit pokračování rodu ;-).

     Knihu zalidňují krom hlav rodu i drobné fresky lidí žijících v rozlehlém lesním statku, kterému se říká Medvědí Důl. Spousta lidí z města se tam bojí jezdit, cesta vede černými neproniknutelnými hvozdy, kde poutníky děsí k smrti trollové a huldry, zlí muži a divoká zvěř. Nádherný archetyp pramáti rodu  zastupuje stařena, bylinkářka, vědma a porodní bába  Stará Anne, která byla u zrodu snad čtyřech generací Björndalů, pak ještě Panna Krusová, která je Terezinou pravou rukou.

     V druhém díle se stane hlavní postavou hrdá, ale chudá Adelheid, dcera majora Barreho, častého hosta na Medvědím Dole. Starý Dag (v prvním díle ještě jako mladý), dokáže lišácky spojit její život se životem svého nesmělého syna, Mladého Daga. Starý Dag mezitím dokázal vybudovat z Medvědího Dolu prosperující, obávané a nenáviděné centrum obchodu s dřevem. Stane se tvrdým obchodníkem neznajícím slitování, řadě lidí ublíží nesmlouvavým a tvrdým chováním, až mu konečně osud ukáže, že tudy cesta nevede. 

     Uprostřed drsné zimy se zoufalá Adelheid vydá hledat do neznáma svého muže a po mnoha dnech, kdy již nedoufá ani ve vlastní záchranu, ho nalezne s roztříštěnou hlavou na úbočí bájné Umrlčí hory, která dělí lesy od hranic počínající tundry. Svou odvahou změní pohled ostatních na sebe – jako na městskou zhýčkanou slečinku – a získá respekt nejen v okolí, ale především u Starého Daga, kterého tajně miluje. I díky tomu Starý Dag, který zavrhuje víru v Boha a  trpí samotou, protože jeho Tereza již dávno zemřela, stejně jako prvorozený syn Tore, čelí obavám o život svého druhého syna. Začne lidem pomáhat a opět nalézá útěchu ve víře.

      Nejsem vyznavač ság (i když Forsyghty a Na východ od ráje jsem také četla jedním dechem). Skličuje mě to plynutí času, o hlavních  hrdinech se dozvídám doslova od početí do smrti, a vím, že smrt bývá málokdy bezbolestná a milosrdná. Jak už to v severských románech bývá, muži bez rozdílu původu hynou v smrtícím objetí medvědů, pod prasklým ledem v ledové vodě nebo při souboji o čest dámy; ženy ztrácí své děti při těžkých porodech nebo na následky zlých nemocí.

     Celý tenhle dlouhý a spletitý příběh vylíčil Gulbranssen barvitě, popisy krajiny nebo detailů oděvu ani chvíli nenudí, děj má spád a vůbec není nutné vědět, v jakém století se odehrává. A i když tam není žádná scéna s násilím, i když není poodhaleno jediné ňadro a milenci nesplývají v jeden dech a v jedno tělo, je to knížka plná vášně, života a boje o něj Postavy jsou  vystiženy tak životně, že si připadám, jako bych  seděla s nimi v pokoji, popíjeli jsme spolu horkou medovinu, venku vanul vítr z hor a zpívaly k tomu lesy...

Už víte, co budete dnes číst?

Krásný a zasněný večer vám všem, Regina

linkuj.cz vybrali.sme.sk