Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

21. srpna 1968... Bez dlouhého rozmýšlení vystoupil tehdy můj pán s přítelem Jardou na zvonici Sv. Kateřiny a počal vyzvánět na poplach, jako když ve středověku město zachvátil požár, nebo když se blížilo nepřátelské vojsko...

     Spontánně byly na domech vyvěšovány československé vlajky a dezorientovaní vlastníci "rudých živnostenských knížek" náhle vyzařovali přátelství k poddaným, rudé živnostenské knížky nevlastnícím. Pro občany, kteří měli ještě v paměti obsazení Československa wehrmachtem, to byla druhá okupační apokalypsa, jejíž konec však tentokráte nebyl v dohlednu, na rozdíl od předpokládaného válečného vývoje druhé světové války. Tentokráte definitivně spadla klec na krajinu, nesměle pootevírající dvířka světu.

Co se stalo? A proč?

     Vysvětlení je velmi jednoduché, ač málokdy jasně formulované. Vládnoucí sovětská velmoc podnikla trestní výpravu do vazalské země, jejíž lokajští představitelé opustili velmocí předepsanou ideologickou orientaci –  reálný a jedině platný směr socialismu – a pokoušela se ji korigovat naivními představami o jakýchsi „lidských tvářích"... Stalo se to v zemi, jejíž občané a mnozí odpovědní politici dobrovolně zvolili o dvacet let dříve systém sovětské nomenklatury, v naivních iluzích, že volí sociální model, který chce nastolit spravedlivý společenský řád, ač mohli vědět, že jejím jediným cílem je nomenklaturní moc sama.

(Za komunismu pojem nomenklatura (přejatý v tomto smyslu přes ruské номенклатура) označoval hierarchický systém – určující, na jaké úrovni KS se rozhoduje – a o čem. Odtud význam přešel k označení pro významná místa ve státní správě, průmyslu, akademické sféře atd., jejichž jmenování bylo podmíněno schválením komunistické strany. Později tento pojem zobecněl na „nomenklaturní kádry", „aparátčíky", tedy veškeré výše postavené privilegované příslušníky režimu.)

     V době svého největšího triumfu do sebe komunistická strana pojala téměř dva milióny členů, „předvojů dělnické třídy", jak se rádi označovali. Někteří tam vstoupili z přesvědčení, jiní se za své „živnostenské knížky" styděli. Československá ústava je dokonce prohlásila za zvláštní společenskou kastu, což bylo v této zemi doposud neobvyklé. Moji páni, pokračuje ve svém vyprávění kníraččí dáma Ruppi, kastovní dělení společnosti chtíce nechtíce přijali, ale snížili svůj osobní styk s vedoucí silou společnosti na minimum. Přesně podle zásady Svatého Matouše: "I kdyby všichni  - my ne".

     I když přepad armádami Varšavského paktu hluboce zasáhl do života země, soukromé osudy se vytvářely dále a někdy urychlovaly a nabíraly nečekané zvraty. A tedy i já jsem žila svůj privátní psí život. Den před invazí, opětně v říji, ještě netušivši co naši zemi čeká, jsem měla novou milostnou aféru, zprostředkovanou Klubem kníračů, jenž měl mimo jiné i funkci kynologické Seznamky. Nový vztah jsem považovala spíše za partnerství z rozumu, protože Irus, má první láska, byla pro mne nezapomenutelná. Štěnátka, která se narodila v říjnu, mi pomáhala vychovávat moje dcera Aura z prvního manželství.

     Irus a jeho pánové denně sledovali na obrazovkách vývoj událostí za bavorskými hranicemi a nabídli nám, že se o nás ve Schwabachu postarají, jen ať hned  přijedeme. Ostatně i pro mého pána bylo nad slunce jasné, že nadále sloužit nomenklaturistům nebude. Museli jsme však počkat, až má štěnátka povyrostou, abychom je mohli předat do dobrých rukou...

Václav Chyský,
(státně licensovaný přísežný překladatel z psovštiny)

 pokračování příště

linkuj.cz vybrali.sme.sk