Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Život je o tom, být v pravou chvíli na správném místě, potkávat správné lidi a umět se rozhodnout. Scházíme se s bývalými kolegyněmi každý poslední čtvrtek v měsíci na babinec, abychom o sobě věděly – je nás osm. Jana vždy posílá mejlíky, kde se babinec koná a my potvrzujeme, jestli přijdeme, nebo se omlouváme, že ne. Tehdy – to bylo tak před pěti léty, jsme účast potvrdily všechny. S jídlem obvykle čekáme, až dorazí poslední opozdilci; tentokrát však Majka ne a ne dorazit, tak jsme si objednaly i bez ní.

    Asi tak po hodině Majka konečně dorazila, a s omluvou, že prý sháněla trenýrky: „víte holky – takové ty spartakiádní, jak jsme v nich cvičily. Ale už nejsou k dostání, takže potřebuju nějaké podobné, tamty jsou totiž nejlepší. Já už jsem všechny jiný při cvičení prošoupala, tak bych potřebovala nové".    „Probůh, co je to za cvičení, že při něm prošoupeš kaťata?", ptaly jsme se sborem.

     A tak jsme se dozvěděly o cvičení „Pět tibeťanů". Podívejte se na net (odvětila Majka), dejte si to klíčové slovo do vyhledávače a tam se dovíte víc. Jsou dva druhy cvičení, jedno svižné podle ( nepamatuju si jméno toho pána), a druhé pomalejší, podle MGr. Kučerové, odněkud z Liberce.

     Našla jsem stránky, prohlédla si články i obrázky a objednala příručku i kazetu se cvičením.

     Za dva dny vše dorazilo. Pročetla jsem příručku, pustila kazetu, ale jaksi jsem se nemohla chytnout. Tak znovu na net a vidím,  že se pořádají dovolené s výukou – tak jsem se přihlásila. Nojo, ale ještě jsem vyjádřila obavu, že pojedu sama a nerada bych tam někde trčela jako kůl v plotě. Byla jsem ujištěna, že tomu tak určitě nebude, že jezdí více začátečníků a taky sami. 

     Dobře jsem udělala, nejenže mě chytlo cvičení, ale i filozofie, a všechno s tím spojené. Zažila jsem spoustu hezkých zážitků, poznala hodně správných lidí a uzavřela pár přátelství. Bydlela se mnou na pokoji majitelka spediterství z jižní Moravy. Jednou ráno jsme se probudily nějak moc brzo na vstávání, a tak jsme si v posteli povídaly.

     Vyprávěla, v čem spočívá její práce – musí rozměřit pořádně náklad, který se pak někam dopraví a zajistit náklad na cestu zpátky; pochopitelně tak, aby se vešel do auta, které ho poveze. Vypravila takhle jednou náklad do Hamburku a zajistila i náklad zpět. V sedm ráno volala řidičům, aby věděla, kde právě jedou a chtěla jim dát instrukce, co budou nakládat. Ale vzbudila je, někde na cestě, a protože byla v časovém presu, tak jim jen děsně vynadala, a ať už koukají jet, že Hamburk na ně čeká.

     Řidičům se to samozřejmě moc nelíbilo, navíc ji nikdy neviděli – obchody byly vždy omlouvány po telefonu. Když přijeli do cílové stanice, vyložili náklad a jeli pro zpáteční náklad. Ale ouha –  ten se jim do auta nevešel... Taková věc je strašlivý průšvih zvící pokuty několika set tisíc. Večer jí tedy ještě z Německa volali, že auto jede s prázdnou. Když ráno přifrčela do kanceláře, seděli tam dva chlapíci, a kolegyně jen obracela oči v sloup – bylo jí hned jasné, která bije. Ještě vám musím říct, že ona, když je nervózní a neví kudy kam – mechanicky sáhne po cigaretě. A tak vplula do kanceláře, sáhla po cigaretě a pronesla památnou větu: "Pánové, já se vám omlouvám, ale já vás vykouřím.." (v kanceláři se normálně nekouřilo). Na to jeden z nich se smíchem povídá: „A to jednoho po druhém, nebo oba najednou?" Průšvih byl zažehnán, oni za ní vlastně přišli proto, že chtěli vidět opovážlivce, co jim tak ráno vynadal.

     Když dovyprávěla, řehtaly jsme se tak, že jsme probudily i všechny doposud spící sousedy, a vstávalo se.

Zdena P.

linkuj.cz vybrali.sme.sk