Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Onehdá jsem navštívila svou dlouholetou  (tedy vzhledem k našemu věku, jinak už jsou dlouholeté všechny) kamarádku Mařenu – to je ta, jak musela dávat v šestnácti letech zplnoleťovat dcerku.Všechno je relativní... Dcerka má již doma puberťáky a jelikož je jediná ve své věkové kategorii, (30-45 let), která není těhotná, nemá malinké děti a netráví život po nemocnicích, lázních a léčitelích, aby vůbec nějaké dítě měla, udělala  v podniku docela velkou kariéru.

     Taky jsme pietně vzpomněly, jak jsme jednou vešly do řeznictví a tam byly než hliníkový háky a sterilované zelí Fruta Mochov. A jelikož mám tu báječnou vlastnost, že napřed mluvím a pak přemýšlím, tak jsem se zeptala, jestli jsou v likvidaci... Mařena mi tenkrát zacpala pusu a vytáhla mě z krámu, pak jsme kličkovaly různými podchody a průchody, neb se Mařeně zdálo, že za náma jde nějakej chlap a že bude určitě tajnej a že nás obě, kvůli mý hubě, ještě zavřou. Asi jsme mu zdrhly, neb nás nikdo nezatkl. Ale Mařena tam nechala to zelí, který už zaplatila, ale zase jsme se tam bály vrátit.

     Nebo - jak jsme na MDŽ šly z práce třímajíce poukaz na 50,-- Kčs do OS Máj. Byly jsme naprosto střízlivé, neb v Rusku nastoupil Gorbačova zavedl suchý zákon, takže byl přísnej zákaz chlastat na pracovišti v pracovní době. Takže střízlivé oslavenkyně spěchaly utratit svůj dar v drogerii nebo v papírnictví – školní potřeby, aby se posléze postaraly o děti a následně i o své oslavující manžely. Ve Frionoru jsme se potkaly ještě s Ivanou a ta nám po cestě domů vyprávěla tu známou historku (tenkrát ještě známá nebyla) o vysloužilém medvědovi, kterého bylo cirkusákům líto zabít a tak ho vypustili do lesa...

     Znáte? Ten medvěd byl ochočenej, vlídnej, měl lidi rád a moc toho nesežral, tak se místní myslivci dohodli, že ho budou krmit. Každej den mu  na takovou paseku nosili žrádlo, méďa byl blaženej a nedělal žádnou škodu. Ale avšak, jednoho dne přijel do vsi bohatý německý lovec, zvítězila lidská chamtivost a  medvěd mu byl nabídnut o odstřelu – za šílený prachy, pochopitelně. A tak jednoho dne "lovci" čekali v houští ,až si medvěd, odsouzený takto k smrti, přijde na paseku pro svůj poslední příděl žrádla. Medvěd už byl na cestě, když mu najednou v ústrety vjel pošťák na kole. Tento na nic nečekal, nechal kolo kolem a vrhl se do nejbližšího křoví. Medvěd si vzpomněl na svý mládí, bafnul to kolo a jel si pro svačinku. Když Němec viděl toho medvěda na kole, tak se lek a prostřelil si nohu...

     Mařena se tenkrát tak strašně smála, že nemohla vůbec jít. Nakonec seděla zkroucená na obrubníku chodníku a kvílela "úúúúú úúúú". Samozřejmě, že jsme vzbudily pozornost davu a přikvačil k nám nějakej soudruh, který sice neměl uniformu, ale bylo jasno, že je to ORGÁN. Nevím, kde se v nás vzala ta pohotovost, ale nakecaly jsme mu, že Mařena má epileptickej záchvat a že čekáme na sanitku. Nakonec jsme Mářu odvlíkly k Ivaně, která bydlela nejblíž a z toho leknutí jsme se potřebovaly vzpamatovat pomocí grogů, ale těch grogů bylo potřeba víc, následně jsme byly jak Karlkulky a vlekly jsme naprosto tuhou Mařenu do Jungmanky, kde tehdá bydlela.

     Cestou jsme potkaly asi tři další orgány už v uniformách a nás nenapadlo  nic lepšího, než sborově pět chorál "tri dni ma naháňali, eště ma nědostáááli". 

     Jak jsem řekla, bylo MDŽ, orgáni jen řekli smutně: „ach ženy, ženy...", a nezatkli nás.

Alena T.

linkuj.cz vybrali.sme.sk