Za tři měsíce se prostě nedá vymazat třicet let v mém životě, patnáct či dvanáct v životech mých blízkých. Stále si nemohu zvyknout, že již odnikud nemusím spěchat domů, protože neležíš ve své posteli v bolestech fyzických, ale také duševních. Nikdo z nás pro Tebe nikdy nevyrostl. Pořád jsme byli děti, o které jsi měla čím dál tím větší strach. Ještě i dnes nastražuji uši a mnohé ťuknutí, klepnutí, šramoty mne zvedají z křesla — spadla hůlka, knížka, spadl zvonek, spadla bábrle ...

     Stále hodnotíme mnohé situace slovy — co by na to řekla babi, co by udělala babi, jó babi, ta by nám dala ... A jsou situace, kdy se zajíkám a slzy se mi derou do očí. Jako nedávno u notáře. Racionálnímu člověku bylo jasné, že dědické řízení bude jen formální. Vždyť všechen svůj majeteček sestávající se z Tvého nábytku, osobních věcí a památek, jsi si přivezla k nám před patnácti lety ze severu. Státní byt jsi tenkrát přenechala sousedce za dva karafiáty a bonboniéru. Před několika lety jej prodali za statisíce ... A téměř vše jsi — jako správný Střelec — rozdala.

     Přesto jsem měla obavy. Když jsi se mne před třiceti lety ujala, znepřátelila jsi si zbytek rodiny. Ovšem i na to jsi pamatovala — téměř dvacet let starou závětí, o které jsem nic netušila. Ještě štěstí, že paní zapisovatelka měla v kanceláři další počítač, na kterém běžel šetřič  "Pod vodou". Ten rejnok skotačící přes monitor byl moje záchrana.

     Tu nádhernou kalu u Tvé fotografie jsem — jak by sis mohla myslet — nevypěstovala já, ale Tvůj prazeť. Myslím, že rady, které jsi jemu — ale i nám všem — za celý život dala, nám vydrží do konce našich dní. Tak jako vzpomínky na Tebe.

Márinka, Knihomolka, www.bloguje.cz/blogy/marie/

linkuj.cz vybrali.sme.sk