Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Už jsem vám párkrát psala o mých zážitcích s vnučkou Terezkou. Když jsem přijela k nim do Stříbra, spávala jsem v pokoji s Tes. Já příjížděla se svým jezevčíkem, oni měli doma vlčáka Cézara. Hany (jezevčice) obvykle spala se mnou v posteli nebo u dcery, jak se zadařilo. Ještě bych měla upřesnit, že když přinesli domů Cezara, sotva šestitýdenní štěně od nějakého bezdomovce, Hany byly dva roky.  Pejsek byl maličkej, bez mámy a tak Hany adoptoval. Nechtěla ho, vždycky před ním utíkala, záchranou pro ní bylo vyskočit na gauč, zatímco on pod tím gaučem kňoural. Když jsme ho zvedli nahoru, tak zmizela a Cezar, neuměje ještě seskočit, raději spadl dolů, hlavně že ale zas mohl za ní...

     Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala jak se říká „v psí boudě", celým mým životem jdou se mnou pejskové a tak jim taky věnuju péči a nic mi není zatěžko. Takže – vracím se zpět k té návštěvě, co vám o ní chci povídat: Ve Stříbře vždy úderem sedmé hodiny ránní psi napochodovali k mé posteli (Cezar si uměl dveře otevřít) a jen tak tiše stáli. Věděla jsem, že tam jsou, ale chtěla jsem vědět co udělají – a tak jsem jen tak maloučko, opravdu malilinko pootevřela oko – a v tu ránu se na mě vrhli a byli by mě slízali ze světa, kdybych nevyrazila z postele ven. To už věděli, že se jde do parku na procházku.    

      Tes se samozřejmě vzbudila taky, zbytek rodiny měl v tuto ranní hodinu ještě půlnoc. Takže mi nezbylo nic jiného, než dítě obléknout, naložit do golfek a vyrazit s bandou ven. Park ve Stříbře není žádná rovná vydlážděná placka, počasí taky nebývalo vždy slunečné a suché, takže jsme se občas vrátili jako čuňata, zvláště když golfky zahamovaly o nějaký ten kořen a Terezka přistála na cestě. Ovšem psi ji vždy přispěchali na pomoc, a tak se někdy stalo, že byla špinavá i na zádech, což dcera nemohla dlouho pochopit. Dcery jsou někdy strašně nechápavé... ta moje obzvlášť.

     Vzpomínám, jak jsem s ní, ještě coby malým dítkem, byla na dovolené u svých rodičů na moravské vsi, přesněji moravskoslezské. Mám ještě tři sestry, všechny bydlí poblíž, takže když jsme přijely i my z takové dálky, tak jsme se všechny sešly i s dětma. Seděly jsme na zahradě, probíraly veledůležité věci všehomíra a moje malá dcera se vydala za odcházející babičkou. Tak na ni volám: „mami, jde za tebou Monika, počkej na ní, ať nespadne na schodech". Když se vrátily, dcera se mě ptala, proč babičce říkám mami. Tak jsem jí vysvětlovala, jak to vlastně je – ale nepochopila.     

     Proto, co jsem zanedbala u vlastního dítěte, snažila jsem se napravit u vnučky. Jednoho dne jsme se celá rodina vydali na Moravu k babičce. Tuhle babičku Terezka viděla prvně v životě a bylo ji to všechno divné, věděla, že sice má babičku, ale proč tahle nová babička? A tak jsem začala: „Terezko, tohle je moje maminka a tím pádem tvé maminy babička a tvoje je to v podstatě prababička." Několikrát jsme se pak ještě k tomu, že  já i její máma jsme také byly miminka a malé dětičky, vrátily (strašně se divila a rozum ji to zprvu nebral), ale nakonec to opravdu pochopila a dokonce dokázala, že tomu tak je: jednoho dne, uprostřed konfliktu se svou matkou, odkráčela k telefonu, zmáčkla naučené MEMO a 1, a když jsem se na druhé straně ozvala já, prohlásila: „babi, prosím tě, řekni něco tomu tvému dítěti, už mě strašlivě štve", a předala telefon dceři, které spadla sanice...

Zdena P.

linkuj.cz vybrali.sme.sk