ale trochu se to týká i mě. Já jsem sice pětatřicítku ještě nepřekročil, ale moje první dítě se narodilo, když bylo manželce bez měsíce 35 let, a teď v jejích 37 letech čekáme další.
Manželce se v prvním manželství narodila dcera ve 20 letech, a měla tolik starostí s tím, jak ji po rozvodu uživit, že o spoustu věcí přišla a nemohla si její dětství užít tak, jak by chtěla.
Teď si to užívá naplno, někdy je to sice dost náročné, ale to je danné spíše tím, že druhá dcera se tak trochu vymyká představě o způsobném, upraveném a klidném robátku. Představte si neuvěřitelně ukecanou holčičku s vizáží dítěte z reklamy a s energičností, která by králíčka Duracell dohnala po pěti minutách k slzám. Ty první dvě vlastnosti zdědila po mamince, tu třetí po mě.
Rodičovská dovolená pomalu končí a do práce se manželce vůbec nechce. Naštěstí to bude jen na pár měsíců.
Přes zmiňovanou náročnost si to prostě oba užíváme a rozhodně toho nelitujeme.

Asi jediným mínusem těhotenství v tomto věku je zvýšené riziko vývojových vad, které po 35 letech začíná strmě stoupat a někdy je třeba i problém vůbec otěhotnět.

také se o drobečka snažíme už nějakých pár let, klidně bychom jich i víc, jen kdyby se zadařilo. Po 40ti to jde už mnohem hůř než v mládí, právě jsem absolvovala umělé oplodnění, ale neúspěšně, ale zkusíme to znova, nějak oba věříme, že se nám to podaří.

No mě by asi nejvíc zajímala reakce těch už větších dítek na tuto situaci, jestli se necítí třeba víc odstrčeni nebo nežárlí a tak.

Poridia jsem si ditko v 39 letech a mela jsem jiz 14 a 16-ti lete kluky. Touzila jem po tom tretim diteti a chtela jsem prozit to co jsem zanedbala ve stresu mladych let. Prozila jsem narozeni a miminkovske roky jako neposatelnou krasu. Klukovi je ted 10. Je to svobodna bytost. neumela jsem ho svazovat vchovou jako ty starsi. Uvidime jak se s tim v zivote srovna.

A starsi bratri? Ti mu mozna zavidi. Ty moznosti ktere ma on a ktere oni nemeli. Ale jsou dospeli a tak nezarli.

no moje děti už jsou velké, mrňouse bráchu nebo sestřičku by si moc přáli všichni, stále se ptají kdy už. Mají malé děti moc rádi, mají spoustu malých bratranců a sestřenic, stále hlídají nějaké malé děti někomu, když je potřeba.

Co třeba zdravotní problémy? Je to jiné než v těch dvacíti? A co otec dítěte?
Můj přítel je mladší, takže to možná on taky bude brát jinak než zasloužilý otec již větších dítek. Kdo s tím máte zkušenosti?

ach jo, tak znovu...

Mám na věc asi trochu vyhraněný názor, který se nebude asi nikomu moc líbit. Vyplývá z toho, že sama jsem dítětem, které se narodilo "starším rodičům" /mamce bylo skoro 40, tátovi 38/. Asi proto hodně rozlišuju situaci, kdy si někdo takhle pozdě pořídí dítě proto, že to dřív nešlo (nebylo s kým, zdravotní důvody). Nelíbí se mi ale, když se někdo takhle rozhodne proto, aby si dokázal, že na to má, že je ještě mladý. Někdy mi taková rozhodnutí připadají trochu sobecká. Například před nedávnem jsem viděla díl věnovaný otcům po 60 v rámci cyklu Táta jako máma. Byly to tedy skoro samé známé osobnosti (např. Boris Hybner nebo Arnošt Goldflam), které si na stará kolena pořídili o hodně mladší manželky, tak si asi (že to tak kategoricky říkám) potřebovali něco dokázat, tzv. "nahonit testosteron". Ostatně smutným příkladem je nedávná tragédie Karla Svobody, který zjevně své možnosti poněkud přecenil a pak z toho měl vážné psychické problémy.

Na své zkušenosti vidím, že hlavním problémem je to, že ve 40 je člověk obvykle ještě v plné síle. Jenže ta nešťastná zlomová padesátka. Můj táta se jí kvůli nevyléčitelné nemoci ani nedožil a mamku zase od té doby trápily různé neduhy, které vyústily v docela drsné předpovědi (typu "máte max. pět let života" v době, kdy mi bylo asi 12) a odchod do invalidního důchodu v době, kdy jsme byla na střední. Jako logický dusledek si pamatuju vlastně jen samé nemoci, smutek, bolest, nedostatek peněz... Mrzelo mě, že si s mými rodiči (resp. pak jen s mamkou) nezajedu nikdy pořádně sportovat, že jsem za "třídní socku", protože se neustále řešilo, jestli budou peníze na lyžařský výcvik a věci s tím související... Mamka taky byla na mě hodně úzkostlivá. Aniž by to musela vyslovit, bylo jasné od mala, že se na mě dívá jako na to první a poslední dítě, protože kdyby se mi něco stalo, tak si už jiné nepořídí. Možná i ten věkový rozdíl způsobuje, že si nejsme moc blízké - aspoň já mám pocit, že si moc nerozumíme a kolikrát mi svým chováním spíš připomíná babičku mých vrstevníků. A to vůbec ani nemluvím o tom, že už v době mého narození dva moji prarodiče již nežili, druhá babička umřela, když mi bylo 7 a děda je totálně mimo už řadu let.

Pro mě je teď ta otázka taky celkem aktuální, ale zatím jsem se ke konečnému rozhodnutí nerozhoupala. Nevím, asi mě děsí různé ty diskuze na nejmenovaných serverech, kde mi většina matek připadá ve svých názorech úplně hormonálně zaslepená. To je asi to, čeho se v současné době nejvíc děsím. Ale to je na jiné téma.

No já si nemyslím, že bych si dítětem v 37 letech chtěla něco dokázat, spíš jen to, že mám partnera, který bude chtít založit svou rodinu a že je to ten pravý, se kterým bych to dítě mít chtěla.
CO se týká sociálních jistot, mé první děti ač byly počaty v mladém manželství, kdy jsme oba pracovali,tak skrz lakotu a sobectví manžela byly taky jako socky, včetně mě, zatímco tatínek si kupoval drahé a značkové věci - na rodinu pak toho moc nezbylo. Takže tohle bych taky neřešila. Rozhodně bych do toho nešla za předpokladu, že to dítě neuživíme a nezajistíme mu slušné podmínky.
Dále si myslím, že v padesáti, až bude mít 13 - 14 let, nebudu tak stará, abych s ním nemohla třeba sportovat nebo se jinak bavit. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, těch sportovců nad padesát a víc je stále víc a víc a jsou v pohodě. Když přeje zdraví, není to problém. A vyhlídku pár let života před sebou může mít i mladý člověk, nemoc si nevybírá. No a nakonec nemyslím si, že budu přehnaně úzkostlivá, spíš doufám, že po všech předchozích zkušenostech bych mohla být víc v obraze a klidnější.
Asi největším problémem by bylo zdraví dítěte, ve vyšším věku možnost více vývojových vad a tak. Ale na to se přece už dělají nějaké testy, které to odhalí už zavčasu.

Já se například vždy cítila o dost mladší, než byl můj kalendářní věk. Snad to bylo i mým pozdějším dospíváním, nevím. Rozhodně jsem začala menstruovat až koncem 16. roku... První dítě jsem měla v devětadvaceti, druhé v šestatřiceti. faktem je, že jsem svým "spolu-matkám" v poradnách či "na písku" nikdy nepřiznala, kolik mi opravdu je. Vypadala jsem vždy minimálně o těch deset let mladší. Obě děti jsem zdárně odchovala, válčím i s vnoučaty a pohoda. Ono jde asi opravdu o fyzický věk a ne o kalendářní.
Dost jsem v životě sportovala, žádná divočina mi nebyla nikdy cizí. Teď je to sice všechno trochu horší, ale stále se cítím dobře ve společnosti těch, co jsou o něco mladší, než ve společnosti mé generace. Tím se nechci nijak vytahovat, nejsem a nikdy jsem nebyla žádná extra krasavice, jen prostě nevypadám na kalendářní věk :-).

A tak si myslím - pokud je ženská zdravá, tak proč ne? Proč se zbytečně děsit? Bohužel, nemocem mohou podléhat i podstatně mladší...
Pochopitelně, to, že si teď čeští celebritní pánové dokazují, jací jsou to frajeři, to je něco jiného - ono třicetiletý rozdíl mezi rodiči... to taky asi není to pravé :-). A když už ses zmínila - viděla jsem právě na Svobodově pohřbu některé z nich. Jasně bylo vidět, že to "memento mori" na ně dost fest doléhá... Protože ať mají peněz kolik chtějí, nové mládí si za ně koupit prostě nemůžou.

Soňo, já nijak nehodnotím Tvoje záměry, proč mít dítě, takže se přede mnou obhajovat nemusíš :-). Chtěla jsi zkušenost "větších dětí" (což o to, já jsem fakt už dlouho "větší"), ale teď mám z Tvého příspěvku pocit, že jsem otevřela pandořinu skříňku, protože jsem neřekla úplně to, co jsi chtěla slyšet. Víš, bez urážky, trochu mi to připomíná jistý nejmenovaný server, kam taky píší různé těhulky, snažilky a maminky. Nejprve chtějí radu nebo výměnu zkušeností, a pak se dokáží do krve hádat na téma jestli šátek nebo kočárek či kojení nebo umělá strava.

Já nejsem krišťálová koule, ani Děd vševěd, takže tady můžu jen říkat svou zkušenost. Bohužel neznám moc lidí, kteří jsou na tom jako já (všehovšudy asi dvě holky, z nichž jedna je teda totální exot a druhá celkem normální), takže nemůžu ani moc zobecňovat. Jen jsem chtěla napsat, jak to taky může dopadnout. Máš pravdu stejně jako manny, že to nějak podobně mohlo dopadnout i u někoho mladšího. Pravděpodobnost určitých jevů však narůstá... Takže v tuto chvíli nezbývá než popřát, aby vše bylo v pořádku, Tobě i malému sloužilo zdraví. Je to Tvoje rozhodnutí a z Tvého příspěvku cítím, že miminko chceš. Tak proč se zbytečně ohlížet a strachovat? Věřím, že z něj budeš mít radost. Můj příspěvek ber jako radu do budoucna, čeho se pokud možno vyvarovat.

asi jsem to špatně napsala, nebo tys mě špatně pochopila.
Chtěla jsem zkušenosti s těmi většími dětmi. Jestli se jim miminko v rodině nebude zdát jako jejich omezení nebo odstrčení. Jestli se smíří s novým a maličkým sourozencem. Spíš mě zajímal tento pohled. Ale samozřejmě máš právo na svou reakci, nic ve zlém.
Spíš jsem čekala reakce těch, co si ho pořídily samy a tedy vědí, jaké to je. Jedna známá si k třináctiletému synovi pořídila ještě druhého s druhým manželem a bere to jako nutnou oběť, aby neztratila muže, protože jinak by odešel a pořídil si dítě s jinou. Za tuto cenu bych to nechtěla. Takže jsem zvědavá na všechny vaše názory a rady a zkušenosti.

to bude asi přístupem ke starším dětem, když budou vědět, že oni byly Ti první a budou stále milováni, že nebudou nuceni malého sourozence denně hlídat a starat se o něj, místo svých vlastních zájmů, tak by s tím asi velký problém být neměl.
Také si přejeme malé děti, ale jen proto, že je mám moc ráda, stejně jako manžel, bude to výborný táta, že si spolu přejeme být rodina, učit je mluvit, chodit, poznávat svět okolo sebe, věnovat se jim..... Ale když to nevyjde,budeme žít stejně pěkně jako doposud.

Asi základním předpokladem je být zdravý a cítit se na to, že to všechno zvládneš.

ale pak nebrečte, až budete mít v padesáti doma puberťáky v plné síle a Vás po mateřský nikdo nezaměstná, neb budete příliš staré, a tudíž neperspektivní. a málo flexibulní.

ja muzu mluvit jen za sebe. Jsem dite starsich rodicu. Byla jsem uzkostne vychovana protoze se o me bali. Takze jsem chtela alespon tri deti a to v mladem veku. prvni dva jsem mela v 23 a v 25 letech. A jeste jsem chtela mit treti ale pozdeji.Jak kluci rostli tak jsem zjistovala ze me nepotrebuji ze jsou samostatni a ze ani nevim jak vyrostli. chtela jsem mit jeste treti. A tak jsme se s manzelem rozhodli jest pro jedno. Kluci byli sice rozpaciti, ale nakonec jsme mazanka ofukovali uplne vsichni. Tahali jsme se o nej kdo ho smi nosit a byli jsme kolem nej jako sudicky. ti velci se naucili uplne vsechno. Vozit, nosit, krmit i prebalovat. neboji se miminka.
A tehotenstvi? Bylo krasne. Kazdy den jsem chodila na hodinove prochazky a s miminkem jsme pokracovali. jezidli jsme na hory a maleho tahali v krosne do jeho 4 let. Byl a je soucasti naseho zivota. Neni pravda ze je clovek v 50 stary. Je tak stary jak si to pripusti. Ubehnu ve svych temer padesati 10 km bez problemu a strcim kazdou mladou do kapsy. Proc si zbytecne delat starosti. Snad lituji ze jsem si neporidila jeste 4 dite. To treti je spise jedinacek. Ale nebojim se o nej. To co se ma stat tak se stane. Jsem v pohode.
A tesim se na vnoucata.

V padesati po matersky? To bych musela mit to mimco v 48 letech :o)

tos špatně pochopila,v padesáti budeš mít doma těžký puberťáky, což bue mnohem horší, než mít doma mimčo....ovšem pro naše podníkatele budeš po mateřský - tedy kolem čtyřicítky , již příliš stará.Všude bude Mladý, dynamický, flexibilní a perspektivní kolektiv a ty zjistíš, že po pětatřicítce jsui na odpis.

Je mi temer padesat a vstoupila jsem n plne pecky do profesniho zivota v 45 letech :o) neni to pravda ze je pozde!!! Clovek nesmi zastydnout ani v mladi a ani ve stari. Materska jsou max. tri roky, je to jenom odskok mimo profesi. Potrebujes znat jazyky a mit odvahu. I studovat vedle miminka se da i kdyz je to tezke. Hlavne zustat porad jednim drapkem venku,vzdelavat se. nenechat se zeslepicit. Ale to se muze nechat jak mlada tak stara matka!!!!
A je hrozne dulezite mit fajn partnera na ktereho je spoleh. A to taky nezalezi na veku. Spis mam pocit, ze ti starsi muzi jsou vice pristupni peci o male dite. Nepotrebuji tolik zabavy a kamaradu.

tedy nezlob se na mě, ale hovořímmplynně šesti jazyky, mám maturu a třicet let praxe a odvaha mi taky nikdy nechyběla ...a to bys koukala, co všecko jsem si musela vyslechnout, když jsem hledala prácil. Jedna dívka v jedné agentuře dokonce řekla, že už jsem stará a zkostnatělá - namouduši, na psí uši - jinak mi všichni z těch agentůr sdělovali, že mám báječný znalosti atd, ale nepatřím edo věkového okruhu, který jejich klienti vyžadují. Asi jsi měla kliku!

Radko, mně to nedá, ale musím se zeptat: jestliže je mateřská jen krátký odskok, max. tři roky a pak už pořád vídáš své dítě jen po večerech, jestliže mu víc času neplánuješ věnovat už dopředu, nešidíš ho o to nejdůležitější?
Měla jsem tři děti, mateřská pro mě bylo 12 let péče o děti, jen tu nejmladší jsem šoupla do školky ve třech letech a je mi to doteď líto. Já bych k téhle diskuzi připojila jen jednu věc: ať si každý pořídí dítě, kdy se mu zdá nejvhodnější. Někdo potká to nejlepšího chlapa ve dvaceti, někdo ve čtyřiceti. Někdo se po třicítce už necítí, je to hodně individuální. Mě trochu ale leká, jak se teď čím dál častěji dočítám, že je normální a správné mít dítě později. Kdyby to bylo normální a správné, tak by tak prudce nestoupala pravděpodobnost vývojových vad. Starší matky často zdůrazňují, jak si výchovu uměly užít, že nebyly nervózní atd atd. Jenže dítě potřebuje i to omezování trochu sobecké matky, svět se s ním mazlit nebude. To, co napsala Gita jsem docela uvítala, protože děti, které se dneska rodí čím dál starším matkám o svých zkušenostech budou mluvit až za pár let a bůh ví, co nám řeknou.

To me je Aleno fakt lito, je mozne ze jsem mela stesti. Ja jsem delala v zivote uplne vsechno i kvuli deckam jsem casto delala externe. nevadilo mi delat i uplne obycejne prace, treba hlidat postizene mlade lidi, delala jsem zahradnici, uklizecku nebo domovnici. Ale taky podnikovou poradkyni, prekladatelstvi nebo tlumocnictvi. Vsechno ve vlastni rezii. Kdyz jsem hledala praci tak byl muj vek spise vyhodou nez nevyhodou. Stara baba pusobi duveryhodneji :o) A nebude mit deti. Takze asi fakt zalezi i jak se na to clovek diva a mozna co vlastne chce a hleda. profesne je podle me jedno kolik je clovek let. Ted prijimam do oddeleni cloveka kteremu je 52 let. Dala jsem mu prednost pred jinymi mladsimi. A duvod? Je starsi a zkusenejsi :o)

Jsem dítě čtyřicetiletých rodičů (Je mi čtyřicet šest, v době, kdy jsem vyrůstala, to byla kuriozita.) a sama bych si rozhodně dítě ve čtyřiceti nepořizovala. Na vlastní kůži jsem si ověřila, že kombinace "máti v přechodu, dcera v pubertě" není nejvhodnější...

ale to je jednoznačně na žalobu na diskriminaci kvůli věku. podej ji. když to neuděláš, sama takové jednání podpoříš... a kvůli tomu tak dopadnou další. takže nebát se a do toho...

někdo se tu ptal na zkušenost staršího dítěte - sama jsem ze čtyř sourozenců, o rok starší sestra, brácha o sedm let mladší, malá o dvacet let mladší. a spíš mě štval brácha - mohl si všechno dovolit, takovej malej sígr opečovávanej... :))) u malé ségry je to v pohodě, sice taky zlobidlo, ale při takovém rozdílu už se nedá zneužívat postavení benjamínka. velký věkový rozdíl mezi sourozenci nevidím jako problém - vždyť babička je z deseti dětí a mezi nejmladším a nejstarším sourozencem taky bylo přes dvacet let...

stejně tak bych si netroufla tvrdit, že si někdo "něco dokazuje", když se rozhodne mít ve vyšším věku dítě. sama jsem se do člověka, se kterým bych šla ten světa kraj a chtěla rodinu a tak dále, prostě do "toho pravého", zakoukala v jeho padesáti. pak jsem stejně dostala košem, ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice... takže zpět k tématu - jde o to, jak člověk chce žít, jak se chce o rodinu starat, chce-li ji vůbec, jestli jsou dva schopní spolu dlouhodobě být a být dobrými rodiči... vždyť je to jedno, jestli jim je dvacet nebo čtyřicet, nebo jestli si šedivějící chlap najde mladou holku. prý že blbnou hormony. no jo, já naivka pořád tvrdím, že v tom bývá, světe div se, i láska.

jistě, se vzrůstajícím věkem rostou taky zdravotní rizika a musí se s tím počítat. ale různé řeči o "sobcích", co si "na stará kolena" pořídí dítě, že mu nemají co dát kromě prachů... to fakt neberu. člověk může být milující nebo špatný rodič v pětadvaceti i v pětapadesáti.

je super, ze jsou tu pohledy z tolika stran. Sama jsem ted ve stadiu "ramcoveho planovani" budouciho rozrustani nasi rodiny :) Je mi 26, mam maly mimco (kdyby to bylo jen na mne, urcite bych ho chtela uz driv), druhy bych chtela hned jak to fyzicky pujde, ale mam porad dilema, zda s pripadnymi dalsimi (dve mi prijdou malo :)) pokracovat hned, nebo par let pockat. Mit tri ctyri deti rychle po sobe by bylo asi hodne narocny a taky bych byla moc dlouho z prace, ale zase odchovat dve, pak par let pracovat a pak se vrhnout na dalsi, to uz mi bude taky pomalu 35 a vic a bojim se, ze bych to spatne fyzicky zvladala, aspekt "stareho rodice" taky nechci prehlizet. Ze "zaslouzilych matek", co chteji mit v pokrocilem veku dalsi dite, mam casto pocit, ze tak strasne chteji to malicke krasne miminko, protoze ty jejich tak rychle vyrostly, ale ne vzdycky uvazujou nad tim, co bude za tech 10, 15, 20 let...

Na druhou stranu moje matka me mela ve 33, coz tehdy bylo docela dost, a cely zivot mela naprosto zbytecne trauma "ja jsem stara matka, tvoji spoluzaci se ti budou smat, treba umru nez dostudujes..." Nic z toho nemelo nejmensi opodstatneni, a myslim, ze jeste par let navrch by to taky nevytrhlo. Nemame uplne idealni vztah, ale o 7 let starsi sestra s ni vychazi stejne nebo jeste o trochu hur, takze vekem to neni :)

Johanko, zrovna jsem nad podobnou úvahou přemýšlela. Já jsem teda měla to první v 29, druhé v 31, doktorát jsem nestihla (spíš se mi nechtělo), tak teď stojím před rozhodováním, jestli ty další dvě po doktorátu nebo doktorát ve 40 ... no, vidím to na smečku čtyř dětí po dvou letech, lepší naposledy porodit v 36 než ve 40, zato s doktorátem, který mi před pětiletou pauzou bude stejně celkem k ničemu :))))

marketo, to me celkem zajima. Doktorat ceho potrebujes ve ctyriceti? Mas s nim nejaky plan?

Zkušeností s dětmi mám... první dítě jsme měli rok po svatbě a další poměrně rychle po sobě (v rozmezí 8 let čtyři). Choť je napůl invalidní, takže jsem díťata každý večer koupal (pokud jsem nebyl mimo domov, pravidelně mi totiž život otravovali vojáci, každou chvíli nějaké cvičení...) Myslím si, že jsme udělali dobře. Maturitu mají všichni, diplomy Mgr, Bc, Ing, taky něco znamenají. Nikdy jsme neměli nové auto, jen staré ojetiny, zato jsem děckám dělal v patrových palandách kosmickou raketu (velkou palubní desku, na ní spousta vypinačů, reostatů, obrazovky a světélka), kam si kluci zvali kamarády. Videa tenkrát nebyly, ale koupili jsme promítačku a postupně plno filmů: Krteček, Počkej, zajíci, Vláček kolejáček atd. Na filmy k nám chodilo někdy až 20 dětí z okolí, rodiče si pro ně chodili a museli pokaždé počkat, až film skončí... a doufám, že si ještě užijeme i vnoučat, už to začalo...

Já bych jen chtěla napsat, že mít děti v pokročilejším věku nese riziko toho, že nějaká legrace s babičkou a dědou jsou v podstatě tabu.Pokud má žena dítě ve 40ceti a její dcera taky , znamená to, že babičce je v době narození vnoučete 80.Pokud ještě žije.Asi se těžko bude starat o vnoučka byť jen třeba o víkendech, myslím si, že sama bude potřebovat pomoc.Takže maminka bude třeba přebalovat nejen své dítě,ale i svou matku.Pokud ji teda nedá do nějaké jiné péče.A bude se modlit, aby její dítě nemělo potomka v pokročilejším věku a nedopadlo stejně.(to je jen jedna ze stránek rodičů né úplně mladých, neberte to, prosím vás jako nějaký přiblblý útok)

zkušenosti s dětmi mám taky. Já se ptala na maminky po pětatřicítce, jaké mají zkušenosti ony. Na jejich pocity, dojmy a tak podobně.

Kdyz jsem moji mamince v mych 38 rekla ze jsem tehotna, tak se uprimne zdesila a nastvala. Rekla mi, ze jsem to uboh dite pripravila o babicku a jak ono k tomu dojde. Ted je decku 9 a k babicce chodi porad. Babicce je 82 a tvrdi ze se musi udrzovat fit aby stacila vnukovi. Dedecek je popleteny a tak mu maly ruzne skace po hlave a zkousi jeho reakce. neni to idealni, ale vidi na vlastni oci co je to stari. MOje maminka tvrdi, ze ani nemuze onemocnet. Pece by to nemohla malemu udelat :o) Ja vim ze to neni idealni. Ale jsou deti co nemaji babicku zadnou porotze jim umrely v padesati. nebo maji babicku zamestnanou a nestara se o ne. Moje maminka kazdy den cvici jen aby byla fit a mohla prijit hlidt kdyz bude potreba. Je to dost relativni. Velci kluci jsou na studiich. Moji rodice po nich smutni a vidi je jednou za uhersky rok. A ten maly jim mezitim skace po hlave.

***Mit tri ctyri deti rychle po sobe by bylo asi hodne narocny***
mela jsem 4 behem sesti let, narocny to asi bylo, ale na druhou stranu stejne s malym ditetem travis 24 hodin denne, tak je jedno, jestli 2 nebo 3...
s prvnim jsem absolutne nestihala, celej den nam zabralo krmeni, chovani a vyprani plen, kdyz se narodil treti a babicka si 2 starsi pujcila na tyden, usilovne jsem premyslela, jak nalozit s tou premirou volneho casu :-)
odvracena stranka velke rodiny - je to financne velmi velmi narocne. a zacinam byt unavena. vylozene se tesim, az se nebudu muset o nikoho starat. navic me v posledni dobe maly deti dost rozcilujou :-) tak nevim, jestli bych na ne mela nervy a silu, kdybych si je vsechny poridila o 10 let pozdeji

Proč jste nebyli přijati

Přišel Vám e-mail od společnosti, kde Vás informují o tom, že byli potěšeni Vaší účastí při přijímacím pohovoru, ale nakonec dali přednost jinému uchazeči. Reakce na odmítavé sdělení jsou různé - samozřejmě Vám není do zpěvu, ovšem pokud se k danému faktu postavíte racionálně, naskýtá se Vám příležitost zanalyzovat si, které momenty o Vás rozhodly... Pokud si uvědomíte, kde jste udělali chybu, pomůže Vám to při dalších pohovorech. Jak se říká – „Chybami se člověk učí“.
Nejčastějšími hlavními důvody odmítnutí uchazečů jsou:
OSOBNOST
• nevyhraněné postoje
• nevýrazná prezentace sama sebe
• nízká sebedůvěra
• plachost
• arogance
• neupřímnost
CÍLE
• nedostatečná schopnost formulovat vlastní cíle
• nedostatek ambiciosnosti
• nerozhodnost a nejistota, pokud se týká dalšího růstu
INICIATIVA
• nedostatek projeveného zájmu
• žádná vlastní iniciativa (dotazy, návrhy a nápady)
VYSTUPOVÁNÍ
• nepřiměřené reakce při pohovoru
• nedbalý, neupravený zjev
• nevhodný oděv
PLAT
• jiné představy o výši platu
• větší zájem o platové záležitosti než o samotnou práci
KOMUNIKACE
• neschopnost se jasně a plynule vyjadřovat a formulovat názory
• špatné komunikační návyky (skákání do řeči, nespisovný projev...)
• odpovědi v holých větách
PŘÍPRAVA
• nedostatečná příprava na interview
• neznalost faktů či chybná interpretace
• nepřipravenost diskutovat o konkrétních věcech
POSTOJ
• postoj typu "Co pro mne můžete udělat? Co nabízíte?"
CESTOVÁNÍ
• nesouhlas / výhrady k cestování
• váhavost při nutnosti přestěhovat se do místa pracoviště
PRAXE
• nedostatečná praxe v dané oblasti
• fluktuace

Manželé "odvedle" jsou lehce po čtyřicítce, z předchozích svazků mají oba po dvou dětech, a teď mají ještě společně dvouleté dítě. Věkový rozdíl mezi ním a sourozenci je v rozmezí 13 až 16 let a ti starší se perfektně starají (přímo závidím). Rodiče také vypadají mladší, jsou sportovně založení, jezdí hodně na kolech i s malým, aby mohli vyrazit komplet na dovolenou, koupili veliké auto, pak si udělali ještě výlet k moři jen s "miminkem".
Jejich vztah je pro mě taková vzpruha do budoucnosti, protože jsem zůstala před nedávnem sama se 2 dětmi a vždycky jsem chtěla ještě aspoň jedno dítě, partner ovšem ne. Takže to bude třeba ještě krásné s někým jiným a pak by mohlo být i to třetí děťátko...(a to už bude po té pětatřicítce). Mmch s dětmi mi vydatně pomáhá moje babička, která včera dovršila 81 let, moji rodiče pomáhají samozřejmě taky, ale dokud mamka nebyla v důchodu, tak nic moc (takže lepší jsou někdy opravdu ti starší příbuzní).

to je super, ze takovy fajn lidi jako vy chteji kupu deti :) Ja jsem teda na tom s doktoratem lip :), sepsala jsem s brichem a obhajovat budu ted na podzim, no ale bylo to tak, ze kdyz jsem otehotnela, bylo mi tak blbe, ze jsem nemela silu nic delat, tak jsem navrhla vedeni, ze zanecham studia, ale ze pokud si myslej, ze mam nabadano dost, tak sepisu. Oni prekvapive rekli "sepisuj!" :), tak jsem sedla a napsala to, dokonce se mi behem ty doby (jelikoz uz mi o nic neslo a to pak jde nejlip :)) podarilo dosahnout novejch zajimavejch vysledku. Ale kdybych nedokoncila, taky by se prd stalo, jelikoz v akademice zustat nechci (jestli Ty jo, je to samozrejme neco jinyho) a nedelam si iluze, ze "tam venku" mi to PhD k necemu bude, spis to beru jen jako takovou frajerinu - "dokazala jsem (si) to" :)

Kvuli PhD bych rozhodne deti neodkladala, dost ze jsme je odkladali kvuli Mgr. :) Spis si ale rikam, ze bych mela uz zacit delat nejakou normalni praci, protoze pokud by mi po souvisly sade deti bylo tech >30 a dosud znala jen akademickej sklenik kombinovanej s materskou, asi by to nebylo pro my uplatneni nic moc :)

No zatim to vidim tak, ze budu rodit deti, dokud bude Mirek na skole, protoze to dela doma a moc mi pomaha. Az se sem nevejdem a nebudou nam stacit akademicky platy, tak pujdem nekam makat, treba tady do ty doby google konecne otevre vyvojarskou pobocku :)

Chtěl jsem jen naznačit, že je nejlepší pořídit si díťata co nejdřív. Jednak je člověk spíš zvládne, páč k nim má věkem blíž, druhak máte naději na vnoučata. Ženská, která si pořídí mimčo až v 60 letech, je nejspíš nevychová. Je docela fajn, když za vámi přijdou pro radu ohledně vlastních mimin. Za třetí, když víc dětí, tak rychle po sobě, ať je z nich parta. Dítě až po 10 letech je pro ostatní spíš hračka než partner. Ne že by to nešlo, ale parta děcek se nejlíp zabaví sama (každý nemá štěstí na dvojčata :-). Vím co mluvím, sám jsem měl bráchu o 10 let mladšího, proto jsme si naše rošťata pořídili rychle po sobě.

Mně bylo deset, když se narodila sestra a musím říct, že nějaké omezení to pro mě bylo snad jen tehdy, když jsem musela vozit kočárek zrovna když se to hodilo mamce, ale ne mně. Spíš vidím jako problém to, že jsme hodně dlouho spolu neměly takový ten blízký sesterský vztah. My jsme se vlastně nikdy ani nehádaly, vždycky jsem byla pro ni chůva. A přestože se to v dospělosti hodně vyrovnalo, pořád mám pocit, že jsme každá někde jinde. A pro rodiče je (a asi vždycky bude) pořád jejich malá holčička.
Manžel má sestru mladší o patnáct let a tam už je to úplný konec. Ale zase, když se nám narodily děti, nemusel se učit přebalovat atd., všechno už totiž uměl.
Já jsem měla syna ve čtyřiadvaceti a dceru v sedmadvaceti, takže v současné době (je mi 41) mám pocit, že mě ještě pořád potřebují, někdy i víc než je mi milé. Ale zase chápu, že ženské v mém věku, které mají děti odrostlé a třeba jiného partnera tu touhu po dítěti mají. Riziko to určitě je, ale nedá se to zevšeobecňovat, někdo se ve čtyřiceti cítí fyzicky i psychicky o deset let mladší, někdo naopak.

pracuju na Ústavu informatiky a ta práce mě dost baví, a doktorát je tam tak trochu podmínkou ... Nabádáno nemám nic, nějak jsem spíš praktik než teoretik. Na druhou stranu maminka si udělala doktorát v 55, tak se nebojím, že by to později nešlo. Manžel nás slušně uživí, takže jde v podstatě jen o to, abych ho těmi čtyřmi dětmi moc nezničila :)

tak to jo, to je dlouhodobe podminkou asi v kazdym ustavu :)

Je super, ze se muzes venovat, cemu chces, az na detech prosustrujem vsechny penize, poslu Mirka taky makat do suse :)))