"Manželství – tohle slovo mi bohužel, vůbec nezní optimisticky. Po necelých pěti létech jsme se brali. I když jsme spolu bydleli, vlastně jsem ho pořádně nepoznala. Měla jsem svou práci, on ještě studoval. Studia nedokončil, nakonec jsem zjistila, že je podvodník, profesionální lhář a agresivní hromotluk. Najednou se začaly objevovat dluhy, následovalo odsouzení za podvody, vězení. Ex tchýně právnička s pocitem, že její jediný syn je anděl, nabyla přesvědčení, že její svatou povinností je zničit tu "mrchu", která může za všechna jeho provinění. A začaly boje… Unesený chlapeček, přeražená čelist, žebra, obličej i celé tělo jsem měla jak od Picassa. Policie, sociálka, právníci, úřady  všichni dávali ruce pryč. Rok mi trvalo, než jsem soudně získala zpět syna (byly mu tři roky a doteď je tím poznamenaný). Psychicky jsem byla zcela na dně, bez jednoho dítěte, s druhým miminkem v pronajatém bytě a stále pod tlakem očekávaného násilí. Podařilo se mi docílit rozvodu (trvalo to 2,5 roku). Doteď se soudím o různé pitomosti. Tedy jsou to také důležité věci, ale hodně jsem změnila preference... Žádné pomoci jsem se nedočkala od úředníků, od státu. Jen pohrdání, povýšené a arogantní upozornění, že jsem si za vše mohla sama, vždyť jsem si ho přece vybrala...

      V nejhorší situaci mi pomohla moje rodina. Sestra mi platila byt (neměla jsem peníze vůbec, protože mateřskou mi celou kradl). Žila jsem téměř z ničeho. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že žít se musí, i když zprvu jen kvůli těm dětem. Udělala jsem několik zásadních kroků. Sama. Odstěhovala jsem se daleko z dosahu ex manžela, našla jsem si práci, nejdřív jednu, potom i druhou.

      Víte, když přejde ten prvotní šok, tak se spousta věcí srovná a člověk začne myslet reálně a hlavně prakticky. Změní pohled na to co je a není zrovna aktuální a důležité, naučí se řešit vše postupně – př. tenhle měsíc botky jeden, příští druhý, a mně vydrží ty z loňska i když už to není módní výstřelek. Vzdala jsem se lyžování, jezdí jen děti, když to jde. Chybí mi kosmetika a hlavu si barvím sama. Začala jsem šít. Nakupuju v sekáčích. Prodávám starší věci. A naučila jsem se levně vařit. Někdy mě to štve, hlavně kvůli dětem. Odpočítané ovoce, jogurty… prázdniny s babičkou. Taky chodím občas uklízet..

      Rozhodně jediný recept, jak z podobné situace ven, vidím v tom, uvědomit si svoje vlastní já. Nestydět se požádat o dočasnou pomoc přátele a rodinu. Jak se upraví psychika, je hned radostnější a svobodnější život. Je to důležité také pro děti. Mít zhroucenou maminku není žádné štěstí. S rozhodnou matkou, která má sice moc práce a potřebuje od dětí trošku skromnosti, se žije lépe. Neztrácí se důvěra v život a v to, že z každé situace musí vést cesta. Rozumná. Vím, že to, co jsem napsala, není nic příjemného, ale je to moje zkušenost a pravda.

     Je třeba se postavit na vlastní nohy a to co nejrychleji."

Barbara, Morava

linkuj.cz vybrali.sme.sk