Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

V provinčních stranických sekretariátech byli aparátčíci (na Moravě se takovým typům říkalo gřupi) v důsledku betonové výstelky lebečních dutin rezistentnější proti intelektuálským ideovým úchylkám, vtírajícím se do „rodné strany" z Literárních novin a z Reportéra. Můj tehdejší velký dívčí sen, zúčastnit se jako Miss World kynologické výstavy v Poznani, nebyl v „zájmu dělnické třídy" a navíc můj pán nesplňoval kádrové předpoklady pro cestu do spřáteleného Polska na tak politicky riskantní výjezd.

    Ostatně – ani můj kádrový profil neodpovídal duchu doby – jsem původem z tyrolské šlechty. A nezachránil to ani jeden příbuzný, který se k nám  „připletl": pocházel totiž z rodiny Pepíka z Pohraniční stráže – což jsem mj. považovala za vyslovenou mesalianci. Sama jsem do Poznaně jet nechtěla a proto jsem byla na svého pána notně namíchnutá, že nepochopil,  jak to zařídit, aby kádrové předpoklady splňoval.  Za třicet stříbrnáků bylo přece možno prodat duši a pořídit si rudou knížečku – stranickou legitimaci, která otevírala přístup do dvanácti komnat a ve výjimečných případech i do té třinácté (ovšem odstupňovaně podle vazalského systému dosazování do politických funkcí; ten, ač nebyl nikdy zveřejněn, tvrdě byl dodržován). Nomenklatura. Zajímavé slovo. Kdo ze současné mladé generace ještě ví, co to znamenalo? Tehdy to byl systém vládnutí komunistické strany, podle kterého byly stranickým výborem členům „nomenklatury" zadávány funkce, spojené s rozličnými privilegiemi. A to nikoliv podle odborných znalostí, nýbrž podle oddanosti rodné straně. Tvůrce nomenklatury, zbavující občana jeho individuální občanské odpovědnosti,  byl Josef Visarionovič Stalin, zvaný v této souvislosti velice vtipně „soudruh Kartotékov". Samozřejmě, že dnešní následníci, snažící se o restauraci komunistického systému, nechtějí tomto principu nic vědět.

     Pro zajímavost a vysvětlení: „nomenclator" byl ve starém Římě otrok, jenž svému pánovi připomínal jména osob, které potkává.  Pro gerontokraty *], trpící Alzheimerovou chorobou, to byla užitečná služba – nejen ve starém Římě, ale i v současných socialistických státech, kde se ve funkcích „představitelé" dožívali methuzalemského stáří, nepotkal-li je osud politického zatracení. (Vzpomínám na jednu vtipnou hlášku tehdejších let: „Soudruzi, kdož můžete, povstaňte, přinášejí Ústřední výbor KSČ".)

     Ale zpět k mým tehdejším zážitkům. Jeden je z doby, kdy se narodila má vytoužená štěňátka. Můj pán si vykoledoval ministerskou důtkou tehdejšího ministerstva zemědělství za dotaz u téhož ministerstva NDR, zda by tam mohl přechodně pracovat. Pánův motiv byl prostý – jednak tamní veterinární služba v té době trpěla nedostatkem zvěrolékařů a pak si pán v té době chtěl zdokonalit svou znalosti němčiny. Se zlou se však potázal. Důtka měla Janusovu tvář – jednu komunisticky zapšklou a druhou přátelsky úsměvnou, nebot ji mému pánovi posléze udělil starší ministerský ouřada před penzí, kolega pánova otce z první republiky, který na zmíněném ministerstvu přežíval. Takže celá oficiální trestní procedura skončila kondelíkovsky u kávy a buchet v našem domečku. Mně osobně byl tento ministerský pán velice sympatický. Po celou dobu návštěvy jsem mu způsobně seděla na klíně a pojídala kousky buchet, které mi podával, zatímco moje štěnátka mu čůrala u nohavic. Jak říkám, ona ta socialistická společnost měla i své veselejší stránky, jakoby vystřižené z Čechovových povídek.

     Má krásná štěnátka rostla, blížily se smutné dny loučení. Atto se připravoval na velkou cestu vlakem, jel do Bavorska za svým otcem Irusem. Byl vlastně předvojem našeho osudu. Můj pán mu vyrobil na cestu luxusní bedýnku, ve které se pomalu zabydloval a pravidelně v ní na zkoušku pospával. Já sama jsem s cestováním vlakem žádné zkušenosti neměla, ale moji pánové Atta utěšovali, jak je uklidnující naslouchat pravidelnému tepu kolejnic, jehož taktu propadli i velcí muzikanti. Přehrávali Attovi dva klasické hity inspirované parostrojem - Dvořákovu Humoresku a Chattanooga Choo Choo, nahranou orchestrem Glenna Millera, mysteriozně zmizelého v Kanálu La Manche v roce 1944.  Malý Atto zálibně naslouchal...

     Cestování vlakem, taženém parní lokomotivou, mělo své romantické kouzlo. Vlak byl jakýmsi symbolem volnosti. Už v kapitalistickém společenském řádu byla Evropa (na úsvitu železniční dopravy) propojena sítí kolejnic a parostrojem byli fascinováni vědci a básníci. Už Jan Evangelista Purkyně považoval železnici za komplexní kulturní fenomén a prorokoval,  "že magnetní čarovná síla železnodráhy přitáhne bohatství, pracovitost a mír, vzdělanost, svobodu a mohutnost."  Koleje se staly symbolem propojení kultur.  I střízlivý František Palacký byl od začátku nadšen železnicí a doufal, že "silou parostrojů staré hráze mezi zeměmi mizejí vždy více, všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se sobě, dotýkají se a otírají se o sebe vzájemně. City a myšlenky projevené na jednom konce světa prolínají co nevidět všecky rozličných krajin prostory, a nalézají okamžikem ohlas a soucit aneb odpor u všech národův i všech vrstev společenských."

Václav Chyský,
(státně licensovaný přísežný překladatel z psovštiny)

 pokračování příště

*] uznejte, není to krásné slovo? To je přec lepší, než "starý zapomětlivec" J

linkuj.cz vybrali.sme.sk