Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Přes halasně proklamovanou osobní svobodu mne však raději na „užší jednání“ brala s sebou. Díky tomu jsem se postupně seznámila s rodinkou, která by ji obrala nejméně o melouna, s pánem, který by ji obral jen o třicet tisíc – ale zato čistě a perfektně, i s několika realitními agenty, z nichž jeden byl kupodivu gramotný. Vskutku kupodivu, protože to bylo tak vše, čeho byl dotyčný dealer s volnými byty schopný. Přišel s třicetiminutovým zpožděním a po delším zoufalém štrachání zjistil, že zapomněl papírek se jménem paní, která byt pronajímá a ani nevěděl, ve kterém domě byt je... Nakonec si Lenička pronajala holý, tedy nezařízený byteček tři plus jedna s kouzelnou (čerstvě přestavěnou) koupelnou, neskutečně špinavými okny i záclonami a obrovským zámkem na papírových panelákových dveřích v nevylitých futrech. Celý byt byl všude možně oplácán prkýnky (exmanžel majitelky byl truhlář-samouk) a nevkusnými velice barevnými tapetami. A tak jsme zařizovali – někde na Letné jsme později  na inzerát koupily sedačku, křesílka a stolek. Další koupí bylo vybavení ložnice, tedy sehnání dvou válend, dvou skřínek a bobánka. Výsledek: ložnice bílá, potahy jednobarevné, hnědé, víc než zachovalé a laciné. Celkový efekt snad týdenního snažení a svážení – dokonale zařízené hnízdečko za relativně malý peníz. Veškerý transport koupeného nábytku Lence zařídil zamilovaný šéf. Chudák, doufal, že se bude podílet na používání... Doufal však marně: už v té době plánovala, že mu dá co nejdříve výpověď. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Zařizování a vylepšování nově nabytých prostor dalo Lence nový smysl života. Utratila devět set padesát korun za bílé zkrášlení obýváku (jednoduchou matnou tapetu s vytlačovaným vzorkem) a rafinovaně pozvala na oběd kamaráda Martina. Tenhle pětadvacetiletý nepravý sirotek, mládenec nevychovaný bohatými rodiči a babičkou, žijící pouze v čase přítomném a zcela nemyslící na budoucnost, je klasickým prototypem „zlaté mládeže“. Ukázkou zhýčkaného dorostence, známou ve všech generacích. Rodiče ho kvalitně oblékají, dávají mu na jídlo a slušné kapesné na to ostatní. Bydlí pospolu v hezké pražské vilce a občas si zamobilují. Protože je v rodině víc aut, vždycky má čím se přepravit z bodu "A" do potřebného bodu "B". K osobnímu styku mezi nimi dochází jen sporadicky.

Za to, že mu Lenka naservírovala „nedělní jídlo“ – tj. jídlo, které před ním skutečně vařila a byla zrovna neděle – jí celý blažený oblemcal tapetou obývací pokoj. Za koláč se téměř rozbrečel. Velké dítě, odchované párky, rohlíky se salátem či salámem, pizzou, hamburgery, dříve školními jídelnami, nyní restauracemi (byť i velmi kvalitními), zažilo něco nebývalého. Hráli si na domov – "on-tatínek" pracoval, "ona-maminka" vařila. Pokoj byl po několika hodinách bílý, Lenka spokojená a Martin se cítil jako v ráji. Po obědě a následné minisiestě mu řekla, že čeká návštěvu a poslala ho do háje. Po pravdě řečeno, na to, aby se probojoval do její ložnice, už neměl. Když jsem později viděla jím odvedené dílko, se zadostiučiněním jsem si vzpomněla, jak mě Lenička doma za všechno vždy s precizností až tabulkovitou kritizovala. Dovedla vždy během vteřiny najít křivě nalepenou tapetu „tamhle dole v tom koutě“, jakýkoliv faldík…

A tak jsem zpola osaměla – doma zůstal romantický útlý křehký synáček, který mne průběžně litoval, občas utrousil poznámečku, že to, co mi všechno provedla Lenka, by on v životě ani nevymyslel, natož aby učinil, ach, ach. Pokud byl doma, něžně mne i nadále ovíval krásnými sliby, že ON mne nikdy neopustí, že jednou koupí dům, kde budu s nimi (až si ho nějaká bláhová půvabka vezme) v přepychu bydlet, že budu vychovávat jeho dětičky a užívat si.

Lenička se po kompletním odstěhování doma ukazovala jen sporadicky. Tedy zprvu…Zato častěji volala během dne z práce: „Mamí, potřebuju napsat urgentně urgentní dopis, pošlu ti fakta faxem, můžeš to napsat a poslat mi to fofr fofr zase faxem? Mamí, jó?“ Po několika týdnech, kdy ostentativně dávala najevo svou dospělost tím, že pendlovala z práce do svého příjemného bytečku, pak firemním autem na rande, zpět do bytečku a ráno do práce; po zmíněných několika týdnech se začala občas stavovat doma. Tu pro nějaký zapomenutý svetr, tu přinesla coca colu, tu se stavila jen tak, před tréninkem... Připouštím, že když přišla se špinavým prádlem, přinesla bez říkání prášek. Postupně začala jezdit frekventovaněji. Občas potřebovala poradit se srdečními problémy, protože „mužský jsou fuj“ a „mami, polituj a poraď“. Po pravdě řečeno, v té době jí zrovna nic moc nevycházelo (v oboru „láskování“). Na obzoru se sice vyskytoval jeden švarný širokoplecí policista, mj. dokonce člen našeho skutečného protiteroristického komanda. Prostě a jasně černý myslivec Viktorky z  Babiččina údolí. Lenka byla fascinována správňáckou uniformou, posilovnou dokonale vypracovaným tělem a neskutečně milým klukovským úsměvem. Současně však vadla ve styku s jeho komunikačními a hlavně vyjadřovacími schopnostmi.

Chudák holka, neuvědomovala si, že kluk, trávící život v posilovně a na cvičišti, nemůže současně ležet v knihách i mít se k ní jako hrdina z Červené knihovny... V jistých chvílích ten milý úsměv prostě nestačil. Sice se snažil seč zmohl, ale byl to hoch původem ze severomoravské vísky, kde byl absolutním králem všech přilehlých diskoték a uznávaným plemenným býčkem "numero uno". Ovšem na pražskou workholičku jaksi neměl. Pro mne byla ze začátku nesmírná zábava sledovat, jak si mé přemýšivé dítě láme hlavu, co tím či oním proboha myslel – "mami, on to řek´ takhle, přitom se tak zvláštně díval a jsem přesvědčená,  že to myslel úplně jinak, to jsem rozhodně vycítila – já prostě nevím, co si mám o něm myslet..." "A mami, on se se mnou skoro nebaví, já se snažím být na každé rande připravená, vymýšlím, o čem bychom se bavili – prostě dřu jak námezdná kobyla a on se jen veze..." "A nebo se na mne najednou vrhne jako bezdomovec ke švédskýmu stolu..." Pak jednou přišla: "Poslala jsem ho o dům dál. Byl to ňouma. Ale tak krááááááásnej ňouma..."

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk