Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Doufám, že je lepší než ten předcházející, aspoň na konci každého si to všichni přejeme, že? Já jsem v jednom kole, nemám čas napsat si ani lístek na nákup, natož něco pro kudlanky. Skuhrám na české dráhy, protože takhle jsem si cestu do práce nepředstavovala ani v nejhorší podobě. Denně zpoždění, v lepším případě do čtvrt hodiny, většinou však půl až čtyřicet minut. To jsem ani ve snu nečekala. Před dvěma týdny mě ale dostali – přijdu tam a ono 80 minut zpoždění - rychlík. No nic, říkám si, počkám na osobní, co měl jet o půl hodiny později, ale zase  – kvůli tomu zpožděnému rychlíku osobák čekal a tak si tu skoro hodinu udělal taky. Ale - že se to nestane ráno, když jedu do práce a mám ještě dobrou půlhodinu rezervu?

     To ne.. to se musí zpozdit, když je člověk utahaný a zničený, když jede z práce domů (na druhou směnu).  Jinak – v té nové práci je to hrůza, tvrdý kapitalistický teror, závislý od toho, jakou má šéf náladu. V dobré schválí a povolí všechno, ale nedej bože, když se špatně vyspí... to pak zapomene na vše, co schválil dřív a človíčku, třes se před jeho hněvem... formulka "když se vám něco nelíbí, tak klidně běžte", je na denním pořádku. O jeho neslušných výrazech raději taktně pomlčím. Sice mám větší plat než jsem měla, ale za jakou cenu?

     Synátor mi nemůže odpustit, že jsem se konečně rozvedla a že se tatínek odstěhoval. Ovšem, to, že se odstěhoval už dva roky předtím, než jsme se rozvedli, to už nechce vidět... Myslela jsem si, jak to nebude v pohodě, když budeme sami a v klidu, ale po víkendu u otce se mi vrátí naprosto jiné dítě. Jiné než to, které tam odjíždělo... jo jo, užívám si nářky rozvedených matek na vlastní kůži. Kdybych neměla toho svého hodného přítele, tak bych asi byla zralá pro blázinec, to mi věřte.

     Dcera - tvrdá puberťačka, je zaláskovaná do kluka z druhého konce republiky... nedovedete si představit, co to je... jestli já jsem taky tak vypadala, když jsem šílela láskou, tak potěš koště, že mě babička s dědou rovnou neposekali do kompostu... A jak k němu přišla?... jak jinak v dnešní době, než že přes internet... hrůůůza... ti dva se hledali, až se našli... on měl už devatenáct, dcerušce bude sedmnáct a tak si myslí, že je pupkem světa. On, na to, že mu bude dvacet, se občas chová a uvažuje jak pětiletý dítě... no spíš by se dalo říct, že neuvažuje a že vyhrkne to první, co mu hlavou proletělo, byť by to byl jen odraz zvuku z televize.  Ona se hned chytá a bere to za to nejdůležitější na světě... no děs... Jen co to rozdejchám, tak o tom napíšu román... Bože, jak já se těším, až jednou dospěje a postaví se na vlastní nohy, jak mi teď pořád předhazuje: "jen ať si počkám, až jí bude osmnáct, tak že všem ukáže a odstěhuje se a bude si žít po svém, ve svém a bude si dělat, co bude chtít..."

     Nejvíc se bojím toho, že mi s těmato názorama zůstane na krku do třiceti... hahaha... to by byl trest pro matku za to, že ji porodila...většinou to tak bývá, že ty tiché a závislé se osamostatní a tyhle potvůrky co mají řečí plnou pusu, z toho všeho nezrealizují nic... Naposledy, když za ní byl a jen tak mezi řečí zažertovala, co prý já na to, až budu mít vnoučka... vyloženě čekala reakci, že se naštvu a začnu poučovat o antikoncepci a zkaženejch letech co by si mohla užívat, jsem ji šokovala odpovědí, že co by na to ona, kdyby měla dalšího sourozence... a jestli by radši sestřičku nebo bratříčka... a pak jsem elegantně hodila kabelku přes rameno, vzala medvídka (toho svého milovaného, velkého a nádherně živého) pod paži a vypluli jsme z bytu... my velcí jsme se smáli ještě dole, když jsme nastupovali do auta... dcerka to myslím rozdýchávala ještě déle...

     Bože, jak já bych ráda něco napsala, ale přijedu domů, umlácená z vlaku a než udělám něco k večeři, vyvenčím psa a dám něco vyprat nebo vyžehlím nebo tak něco, tak je půlnoc a já jsem mrtvá... a všechny ty pěkné myšlenky, co mě kdy napadnou, tak zapomenu a vypaří se do ztracena. Ale spíš usínám ve stoje... 

     Páni, jak já se těším, až budu v důchodu a děti budou odrostlé a budou bydlet samy a já konečně poznám, co to je mít doma klid. To bude nádhera... když se vrátím odněkud z výletu, bude doma uklizeno tak, jako když jsem odjížděla, nebudou viset na fíkusu nebo na palmě špinavé ponožky nebo tanga :-))))) Páni, to bude paráda... A nebo skončím jako jeden známý mého otce, co vykládal, jak teď sice by mohl dělat co chce, ale že nemá čas. Ráno se někam chystá, tak hledá brýle, aby si mohl najít klíče, co večer někam založil; půl hodiny hledá brýle, až je najde, jde hledat klíče. Najde klíče a někdo mu zavolá, jenže on nemůže najít mobil... tak ho konečně najde, ale on už mezitím dozvonil, a potřebuje si vzít druhé brýle na čtení, aby se podíval, kdo mu volal... mezitím někam založí ty klíče a brýle.... a kolečko se opakuje. A až všechno najde, tak je poledne... Joj, to bude krásná doba :-))

     Tak se mějte pěkně, kudlanky a kudlánci.... postěžovala jsem si a jdu zase dřít, dráb už práská bičem. Až se z toho vyhrabu, tak doufám, že nějak humorně popíšu, jak se vyřizuje úvěr ze stavebního spoření, když vaše úvěrová specialistka je zapomnětlivá začátečnice :-))) Joj, to byl ale horor... Nu, co na tom, už to máme konečně vyřízené s majetkem (s bývalým), teď zas splácím úvěr a půjčku, abych ho vyplatila a na konci každého měsíce nevycházím s penězi... Jak jinak. 

     Když si představím, že tohle mě čeká ještě dva roky naostro a pak dalších 18 let ve zmírněné formě, tak bych si s chutí šla koupit provaz. Ale když ta nová svoboda je tak děsně fajn... tak si jen přeju, aby se to se synkem nějak dalo do pořádku... kdybyste věděli, jak na to, byla bych moc ráda... zdá se, že budu potřebovat odbornou pomoc, protože tohle je už na nějakou psycholožku. Věřte mi, já sama už nevím, co dál... jenže šéf mě nepustí nikam, natož k lékaři... Ale vybrala jsem si to, on je šéf a já peníze potřebuju...

     Osud? Ale já to určitě zvládnu!  Ivana

linkuj.cz vybrali.sme.sk