Nic proti alternativním metodám, leda snad, že se jimi dneska ohání kde kdo, ale dobře jsem znala to, o čem mluvili. Kdybych se snažila nevím jak, po celý život mě provází pocit, že na životní úroveň šplhám jako na skleněnou horu: Vždycky, když jsem už-už tam, kde by mi to vyhovovalo, životní úroveň sebou škubne a vylétne o kus výš. Mně zbyde hladké nic pod rukama a občas i natlučený nos. No fajn, řekla jsem si, proč ne, ať se ukážou, jak si poradí s mým smolařstvím, co můžu na konec ztratit?<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Brzy jsem dostala dopis, který mě zval na schůzku. Dostavila se dívka s upřímnýma očima, která mi dojemně připomínala mou mladší sestřenici Jiřinku. Jiřinka kdysi pod vlivem svého rozvíjejícího se intelektu zvyšovala dojivost v jižních Čechách vlastnoruční hrou na housle a měla oči stejně kulaté a doširoka otevřené. Televizní dívka byla nastydlá a čelo měla ovinuté látkou. „Zvu vás na kafe,“ pravila. „Tak to ne,“ opáčila jsem. „Ať jsem chudá, čest mám taky, a mám takovou libůstku, že za sebe platím vždycky sama.“ Probraly jsme můj příběh, který se zdál zábavný a vhodný pro chystaný pořad, a přišel čas rozloučení. Dívka začala přehrabovat kabelku. Vyndala peněženku a otevřela ji. Položila jsem na pult peníz, který pokryl můj čaj i se spropitným, a obrátila jsem se k východu. „Haló,“ pravil číšník. „To je málo.“ Provinile jsem sebou trhla. „Ještě to kafe.“ Otočila jsem se k dívčině, která právě vytahovala peněženku z tašky. To mě uklidnilo, ale situace se opakovala ještě asi dvakrát, takže jsem to zaplatila taky, abych už konečně mohla jít.

Čisté kulaté oči byly plné rozpaků a jukaly zpod látky na čílku jako myšky. „To nic,“ uchlácholila jsem je žertem. „Teď aspoň vím, jak přijít k penězům.“ Bylo mi jí opravdu líto – za tolik rozpaků zas ta dvacka nestála.

Slavné natáčení nakonec proběhlo, i když se na V.I.P.  čekalo půl dne. „Alternativní metoda“ objevila blok, který zabraňuje penězům přístup ke mně, já dostala knížku, kterou už doma mám, a výzvu, ať se dostavím ke dveřím, kde dostanu honorář. Dívčina s kulatýma očima pod látkou znovu vřele poděkovala za kafe a už se těšila, jak mi ho jednou oplatí.

Samozřejmě jsem zabloudila – zabloudím i ve vlastní kuchyni, natož ve spleti chodeb a studií, kde jsem v životě nebyla. Cestou jsem potkala několik lidí, kteří se se mnou přátelsky rozloučili, a konečně našla „dveře“ k penězům. Byly zamčené a vězel v nich klíč, na chodbě před nimi však už dav komparsistů. Napadlo mě, že je to, jako bychom čekali na sladkou kaši, a v rozpacích jsem objevila telefon. Měla jsem pořádné zpoždění, a tak jsem vytočila číslo do práce, abych se omluvila a zjistila situaci. Telefon byl zvláštní zařízení obvyklému automatu nepodobné, a než jsem pochopila, jak na něj, spolykal mi všechny mince a moje marné povykování do sluchátka přitáhlo pozornost všech očí v okolí. Půlhodinka pryč – a dveře stále zavřené, za to můj pocit trapna vyplňoval celou chodbu i za roh jako ona pohádková krupicová kaše. Cestou na autobus jsem v duchu popřála všem zúčastněným, aby můj honorář propili na svoje zdraví.

Pořad měl opravdu úspěch – přátelé a příbuzní mi blahopřáli k výkonu před kamerou a při mém líčení alternativních metod „jak přijít k penězům“ jsme se všichni  bavili ještě víc….

Takže – víte někdo, jak přijít k penězům ?

Eva Horáková