Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

  Šli jsme do Rynoltic pro baterku, protože večer když jdu vyvenčit Ainny a je tma jak v pytli, tak se bojím. Jednu už jsem si koupila v Praze, ale ta po vložení baterií blikla a zesnula. Jelikož mám tu hloupou vlastnost, že musím mít všechno hned, tak jsem ji rozebrala a zase složila. Kýžený výsledek se nedostavil. Honza si myslel, že ji, na rozdíl ode mne, spraví. Jenže milou baterku dorazil úplně a ještě řekl, že jsem to udělala já, hrubián. Pochovala jsem ji tedy do koše a šla si koupit jinou. V místním krámku měli jednu svítilnu, která by odpovídala mým představám, až na maličkou drobnost – nesvítila.<?xml:namespace prefix = o />

   Cestou zpátky začalo pršet. Zaradovala jsem se, protože začal dorůstat i měsíc; houby budou. A opravdu, odpoledne jsme šli, pro změnu, do lesa. Našla jsem suchohřiba a siamské kováře. Krásné je žít.

   V úterý jsme si udělali výlet. Jenom děti, já a pes. Potomci šli dobrovolně, protože ještě netušili, že já dokážu zabloudit i na Václaváku natož v lese. Honza to má jednoduché, až se mě bude chtít zbavit, vezme mě do lesa a uteče. Může si být jist, že já zpátky netrefím. Ani mi nemusí zavazovat oči, ani mě točit jako při slepé bábě, já zaručeně půjdu opačným směrem (párkrát už to zkusil, ale zřejmě si vždycky uvědomil, že by ho nikdo před spaním nešimral na zádech a zase mě našel). Je zajímavé jak mi v lese nevěří ani Ainnucha. Obvykle se ode mne nehne ani na krok, ale jak vlezem do houští, jde s Honzou a je jí úplně jedno, co bude se mnou.

   Šli jsme se tedy podívat na Obrvégry, pěkně lesem podél silnice, tam se nedá zabloudit. A vážně stal se zázrak. Došli jsme ke skalám, kterým se takhle říká a které slouží horolezcům. I dnes tu nějací byli. A jak se zdá tatínkové půjdou do polepšovny, protože dva tatínky se dvěma kloučky jsme viděli, maminky nikoliv. Kousek za Horními skalami (tak se jmenují správně) jsme sešli ze značené stezky. To jsem si byla jistá tím, kde jsme. Po další hodině už ne.

   Cesta někam zmizela a kolem nás byla jen divoká příroda. Jsem srab a hned jsem za každým stromem viděla bachyni s prasátky a rozhlížela se na který strom bude nejlepší vylézt. Rovněž Tomášovi s Janinou jsem přidělila jejich strom a čubině nařídila, aby v případě potřeby  utíkala někam mezi lidi a přivedla pomoc.

   Přemýšleli jsme, co dál a děti chtěly volat tátovi do Prahy. Ten že by nezabloudil a určitě by nám řekl kudy.

   Byla jsem si jistá, že nesmíme jít na sever. To bychom se doslali do Evropy a tam půjdeme až příští rok. Rozpomínala jsem se na své pionýrské roky a musím se pochlubit, že na mně zanechaly následky. Mraveniště v dohledu sice žádné nebylo a ani pěkný pařez, na kterém bych mohla zkoumat letokruhy. Za to sluníčko svítilo o stošest. Je poledne a proto, když půjdeme za sluncem, musíme jít na jih.

   Šli jsme tedy na jih a ejhle za chvilku už byla slyšet auta svištící po silnici. Věrni tomu, že bloudící vždy chodí v kruhu jsme se ocitli na výchozím místě našeho putování.

Všechno zlé je pro něco dobré, našla jsem dalšího suchohřiba. Jojo, kdo hledá najde.

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk