Fungovalo to takhle: "Starsina k veliteli!" Starsina byl rusky vyraz pro funkci skladnika delostreleckeho oddilu a to jsem byl ja. Na vetsine utvaru byl starsina vojak z povolani, ale u nas to byli zakladaci – protoze jsme byli utvar "prvniho sledu" a predpokladalo se, ze jak na nas Americani z Nemecka vlitnou, tak budou v Pisku za pul hodiny i kdyby sli pesky a tak ministerstvo obrany nechtelo plytvat kvalitnimi kadry vojaku z povolani za tyto funkce. Starsinou jsem se stal, nejen protoze jsem mel 198 cm vysky a okolo 100 kg vahy (co samo o sobe zarucovalo urcite kouzlo osobnosti), ale i pro to, ze jsem prokazatelne umel cist a psat a bylo znamo, ze nepiju.  Dalsi vojak, ktery umel cist a psat byl muj kamarad cigan Jozef Bandri z Galanty, ktery ovsem tuhle schopnost tajil a tvrdil ze cist neumi, ze akorat umi ridit vetriesku. Tak ji ridil.
     "Tuna som, sudruh major!" zahlasil jsem se slovensky. S nadrizenymi jsem mluvil zasadne slovensky, protoze vsechny sve opustaky jsem dostaval do Velkeho Krtisa. Ve Velkem Krtisi jsem nikdy nebyl, ale nebyl tam ani nikdo jiny a bylo to az na madarskych hranicich a nejel tam vlak. To bylo vynikajici, protoze jednodenni opustak pak mel pridano dva dny na cestu tam a dva dny na cestu zpatky. "Tady jsou penize!" – pravil s tezkym povzdechem Krupala, jako by na jeho bedrech lezela odpovednost za obranyschopnost vsech zemi Varsavskeho paktu. Asi lezela. Sebral jsem penize, vedel jsem uz, ze je tam presne tricet tri korun padesat haleru a strcil je do kapsy. "Dovolte mi odist, sudruh major" zarval jsem co nejsilneji mohl, protoze krik jeste vic zhorsoval Krupalovo boleni hlavy. "Jdi uz do pr**le", vydal svoleni Krupala. Tam jsem tedy nesel, ale dolu do mesta, do Prachatic. U devetaka jsem na dotaz prohlasil, ze jdu na rozkaz majora Krupaly do papirnictvi koupit kopiraky, lepidlo a nebo kruzitko pro poctare, co pocitali jak daleko dostreli nase dela vzor H-122, ktera mela na hlavnich pod naterem jeste viditelne hakove krize.