Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Moje březost probíhala v radostném očekávání a dva měsíce po setkání s Irusem jsem porodila tři nádherná štěnátka – Auru, Atta a Amiga. Mé roztomilé dětičky se narodily do státu, který se od roku 1960 honosil názvem Československá socialistická republika a jehož prezident Antonín Novotný na májovém průvodě skoro dvě desetiletí po válce svojí nenapodobitelnou elokvencí hrdě jásal, že MASO BUDE! Byla to nezapomenutelná slova, která vystihovala atmosféru doby na rozhraní třetí a čtvrté pětiletky a duševní horizont soudruha prezidenta, jemuž se socialistická životní úroveň scvrkla na dodávky masa...

     Ústava tehdejší republiky (z 11. července 1960) vyhlásila definitivní vitězství socialismu a znovu potvrdila, že „vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence." Tehdy a vlastně již od Vítězného února se uskutečnoval reálný socialismus do značné míry ovlivněný společenským modelem Orwellovy Farmy zvířat (všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější).

     Pro ty nejaktivnější, nejuvědomělejší a nejbojovnější (tedy nejrovnější) členy společnosti byl ve Vystrkově na Orlické přehradě zabrán čtyřistasedmdesáti hektarový pozemek pro výstavbu centrální budovy a patnácti vil roztroušených v nádherném prostředí schwarzenberských lesů, kde se rekreovali, školili a uvědomovali soudruzi z ÚV KSČ.  Politické přemítání spočívalo spíše ve víkendových maryášových partičkách uvnitř pivovarského sudu, který stál před dačou prvního tajemníka. Supersoudruzi zde žili a snili svůj svět sestavený z politických školení, z nomenklaturních privilegií a víry, že to, co tam konají, je v zájmu dělnické třídy... V podvědomí se však hrozili propadu z třídního nebe do pekelných muk politického zatracení, ne nepodobného fantaziím Hieronyma Bosche, akribicky až sadisticky líčícího tresty za smrtelné hříchy.

    Však také vzpomínky na hromadné pády do pekel s oprátkou na krku byly ještě velice čerstvé. A hlavně se v tomto soudružském ghetu měli vzájemně pod dohledem, nebot kdy ví, kdo bude ten příští. Za své pozice nevděčili odborné kompetenci, nýbrž milosti aktuální konstelace vnitřního vedení strany. A – jak známo – panská láska po zajících skáče...  A jak jinak, tento jejich socialistický ráj střežila rota prověřených příslušníků Pohraniční stráže.  (Nomen est omen, dodnes se nad Vystrkovem vznáší mafiánské prokletí spojené s vraždami postkomunistického kapitalismu).

     Ještě bych se ráda zmínila – neberte to prosím jako bulvár – o několika zajímavostech ze soukromí páně prezidenta: v podstatě za facku a bez nějakých hloupých buržoazních předsudků zakoupil po popraveném Vlado Clementisovi jejich ložní prádlo a čínský porcelánový servis, neboť se soudružce manželce během jedné návštěvy u Clementisů zalíbil. Jak vidno, životní situace řešil soudruh prezident pragmaticky; pojem etika mu byl však neznámý, cizí slova vyslovovat neuměl a ani neznal. Vzdělance první tajemník a prezident proto ze srdce nemiloval. Měl před nimi totiž náležitý komplex. Snažil se je však zapřáhnout do svých představ o socialistickém státě, získaných z brožur politického školení. Sem tam uvolnil otěže vládnutí, aby je zavčas utáhl.    

     Nejenom materiálně, ale i po duchovní stránce však doznával tehdy náš stát pozoruhodné změny. Pilní spisovatelé, žurnalisté, vědci a umělci všeho druhu, doposud propagovavší pravdu v duchu socialistického realismu ( jakéhosi druhu „virtuální reality" – což je výraz, který nebyl v oné době ještě běžný) docházeli k názoru, že budou do budoucna psát jen pravdu pravdoucí, tedy odlišnou od té virtuálně socialistické, i když zatím jen s autocenzurou. Někteří snaživci dokonce směli vyjíždět za elektrické dráty a minová pole, a nabírat na studijních stážích vědomosti, jež se jim po Sametové revoluci pak hodily pro zastávání nejvyšších státních funkcí. Do této atmosféry zaznívaly v Semaforu jako protilék evergríny Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého zpívané věčnými hvězdami Hanou Hegerovou, Evou Pilarovou, Vondráčkovou, Gottem a Matuškou.

     Pokrok byl znát všude. Do vesmíru začaly létat družice z východu a západu a to mne tak nadchnulo, že jsem nazvala naši rodinku ( lidé tomu říkali chovná stanice ) po jedné z nich jménem Mariner, což byl asi politický faux pas, nebot dobré družice létaly z východu, ty špatné ze západu a  Mariner vypustili Američané. 

     Zásadně však platilo, že plebejská pohoda nemá býti narušována stykem s kapitalistickým světem, protože to může zviklat pevnost víry. Jak literárně doloženo, přihodilo se to jednomu vrchnímu proletáři, když navštívil pařížský obchodní dům Lafayette. Byl tak ohromen výběrem vystaveného zboží, že večer svůj třídní šok léčil jednou sklenkou koňaku za druhou a v upřímné obluzenosti prohlásil: "To je hrozný, o co všechno my jsme ty naše lidi připravili!! Copak si to taky nezasloužejí?" Proto bylo ze zdravotních důvodů moudré, nevystavovat socialistické občany šokům, působených zlomyslným kapitalismem. Proč pít koňak v Paříži, když se dá vodka pít doma...

Václav Chyský,
(státně licensovaný přísežný překladatel z psovštiny)

 pokračování příště

linkuj.cz vybrali.sme.sk