Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Jak jsem četla před pár dny o tom spravování bot, šatů a podobně, tak jsem si vzpomněla na mládí. Nebylo nic, nebyly kalhotky, prádlo, o dalších oděvech nemluvě, tak se hodně šilo, pošívalo, přešívalo, háčkovalo, naplétalo, štepovalo a tak dále a tak podobně. Dělali to všichni (teda všechny – chlapy ani nevěděli, že něco takového existuje a  pokud nešlo o vysloveně vyučené krejčí – tak si ruční práce v mysli spojovali s těmi tajemnými a nepochopitelnými věcmi, jako jsou ovulace, menstruace, porod atd. – měli z toho hrůzu a drželi se od nich dál). – Já sice chlap nejsem, ale vcelku je chápu....

      Samosebou, že i já jsem byla vychovávána tradičně, směrem k domácím pracem, ručním pracem a tak podobně. Ale krom vaření, které mě skutečně bavilo – to na mně nezanechalo nejmenších stop. Dokud jsem byla svobodná, měla jsem rodiče, babičku (tu hlavně!!!!) a tak. Pak jsem se vdala a měla děti. Dokud byly malinké tak to taky šlo – to jsem v záchvatu mateřství dokonce na ně něco upletla – jak taky né, když všude byly matky s děma a pletly jak o život. Pak jsem začala dělat a na pletení nebyl čas.

     Co se týče šití, tak mi dodnes dá práci navléknout nit a složitost, zvanou šicí stroj, jsem naprosto nezvládla ....prostě nedokážu dělat jinej pohyb rukama a jinej nohama zároveň. Asi to je jedna z těch slavnej lehkejch mozkovejch dysfunkcí, co je má spousta dětí a všichni je léčej a snažej se jim ulehčit jejich trápení. Ale dysfunkce tehdá neexistovaly a babička tvrdila, že jsem boží dřevo a že se nevdám – neměla pravdu. Vdala jsem se – a dokonce třikrát!   

    No, ale jak máte ty děti, tak chca nechca občas musíte tu přišít knoflík, tu něco povyspravit a tak. Jednou ke mně přišla na kafe Mirka – (no, to je ta s tím kreditem a panem Důrou) – a já zrovna "spravovala " chlapcům prádlo – resp. zašívala punčocháče, aby ještě pár dní vydržely. Postupovala jsem tak, že jsem neštupovala, nýbrž jsem tu díru prostě sešila – stáhla. Jediná bavlnka, co jsem našla, byla barvy zelené. No a tou jsem zašívala jak ponožky, tak pučocháče, ať už byly zbarvené jakkoli.

     Mirka na to koukala jak na zjevení – ona je nesmírně pečlivá a šikovná (prostě Ryba – ty maj takový šikovný ploutvičky a dokážou jimi nemožné) – ještě jednou prohrabala můj šuplík se "šitím" – našla dokonce i  bavlnky vhodných barev a říká: "Kde máš houbu?" – myslela tím tzv. hříbek na štupování – taková věc se ovšem v mé domácnosti nikdy nenacházela.Tudíž jsem Mirku hned přesně  nepochopila, šla jsem do koupelny a přinesla jí houbu na mytí ve tvaru kachničky, neb jsem se domnívala, že jde o nějakou novou techniku spravování – já ovšem neznala ani ty staré. Mirka z toho dostala záchvat... Vypadala, jako kdyby viděla ducha. Nechtěla uvěřit, že si z ní fakt nedělám legraci.

     Nakonec jsme "houbu" nahradily sběračkou (pro Moravanky – šufánkem), daly si kafe, Mirka vdechla právě upečenou bábovku (je totiž na sladké) a bylo dobře...

Z toho následné poučení plyne:
Když umíte dobře vařit, máte spoustu hodných a šikovných kamarádek.
Je-li tomu tak, nemusíte pak umět už vůbec nic jiného. (A vaše kamarádky mají do smrti o čem mluvit).

Alena Tomková

linkuj.cz vybrali.sme.sk