Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Irus, ten krásný kníračí princ, který žil za devíti horami a devíti řekami, mi nešel z mysli. Stále jsem vzpomínala na naše krátké setkání na brněnském výstavišti v Pisárkách... Asi tak po půl roce jsem pocítila značný neklid a dávala najevo, že Iruse prostě musím znovu potkat a založit s ním rodinu. (mj. tato má volba byla i v zájmu našich pánů). Nu, proč to neříct na rovinu, lomcovaly mnou živočišné vášně. Hlava mi třeštila a moje mušlička mě nesnesitelně svědila. Ano, proběhla bych těmi devíti horami a proplavala devíti řekami, jen abych se k svému Irusovi dostala...

     Problém však spočíval v tom, jak se proklestit přes tři hraniční pásma, zbudovaná mezi územně nabobtnalým Sovětským svazem a Evropou?  Měla jsem strach – nejen před ozbrojenými vojáky – ale též před příslušníky mého vlastního živočišného druhu, před psy, těmi kříženci karpatského vlka s vlčáky, kteří byli tvrdě vydrezírováni k tomu, aby nelítostně zastavili každého narušitele hranic.  V pražském muzeu Pohraniční stráže byl vystavován vycpaný vlčák, který se prý zvláště zasloužil o bezpečnost státu pokousáním stovky narušitelů nedotknutelných hranic. Trochu odbočím – psovodské umění ve své pervertované formě bylo od padesátých let stále zdokonalováno a v roce 1973 byla dokonce založena v Holešově důstojnická škola Pohraniční stráže se speciálním zaměřením na služební kynologii.  Ale v té době už jsem na tyto psí „soudruhy" – jinak oběti nelidské manipulace – štěkala z druhé strany hranice.

      Tehdejší ostraha železné opony byla komplexní, v pionýrských oddílech byly vychovávány i pohraniční dětičky, aby angažovaně upozornily na každého, kdo jen trochu vypadal jako potencionální narušitel hranice socialistické vlasti. Ale přeci jsme tu svatbu zvládli.  Ujížděli jsme tenkrát v pravý čas mé ovulace pánovou prastarou Hansa Lloyd, Baujahr 1934, starou rozvadovskou silnicí směrem k celnici, bez barevných doprovodných bumážek Hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic s nadějí, že nás pustí za Irusem, který již na nás na hranici čekal – kupodivu, i ve strnulých předpisech lidově demokratického státu bylo možno najít skulinky, jak si usnadnit život... Za vyplnění mých sexuálních tužeb jsem vděčila tachovskému právníkovi, chovateli kníračů, který na hranici občas řešíval drobné právnické zapletence, způsobené kapitalistickou cizinou a který dobře znal rozvadovskou posádku.

     Před závorou a černobílou tabulí  „Pozor!  Hraniční pásmo, vstup jen na povolení!" nás zastavil mládenec se samopalem, jeden z těch šestnácti tisíc hochů s brčálově zelenými brigadýrkami:  zatelefonoval někam na velitelství, cože si má počít s těmi lidmi a říjivou kníračkou –  nemají barevnou bumážku a kdesi cosi. Nakonec přeci jen nám bylo vyhověno. Ale ochránce hranic přikázal, aby panička vystoupila z auta a počkala ve vojenské boudě, protože tolik lidí na hranici nemá co pohledávat, i když se jednalo o moje snoubení. Můj vytoužený Irus nás již čekal se svými pány na československé celnici. Oni totiž, z té jejich bavorské strany nemuseli překonávat pohraniční pásma, protože kapitalistický stát se trestuhodně nestaral o bezpečnost svých občanů...

      Na nic takového jsem však nemyslela, nevnímala, ale celá roztoužená jsem se věnovala mému ženichovi a během krátké doby jsme se spojili za asistence dalších hrdých ochránců státní hranice,  v jejich třídní ostražitosti však obměkčených luxusními doutníky ženevské firmy Zino Davidoff. (Teprve po létech jsem se dozvěděla o této Irusově úlitbě socialistickým branným silám. Můj milý doutníčky přivezl jako „Mitbringsel", či chcete-li všimné na oltář naší svatby.) Na rozloučenou jsem mu přislíbila, poslat prvorozeného syna, kterého pojmenuji Atto, což ve španělštině znamená uctivý, tak jako jsem se já s láskou a úctou oddala svému Irusovi von Elmus z franckého městečka Schwabach.

     Ani nevíte, jak závidím volně žijícím psům a vlkům, kteří se podle hierarchických pravidel smečky mohou věnovat erotickým radovánkám po celou dobu říje, spojené s výběrem partnerů, námluvami a milostnými dotyky, které vrcholí v několika spojeních za den. Nám, čistokrevným chovancům, toto přirozené laškování není dopřáno. Nedostatek prožitků několikadenního přibližování a vzájemného dráždění a redukce milostného styku na vlastní akt je daň, kterou my, tak zvaní „čistokrevní psi" platíme za domestikaci a zajištěné bydlo. Takhle si to příroda rozhodně nevymyslela.

     Že se někdy do Schwabachu podívám a že tam dokonce budu žít, jsem v té době opravdu netušila...

Václav Chyský,
(státně licensovaný přísežný překladatel z psovštiny)

 pokračování příště

linkuj.cz vybrali.sme.sk