Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Co všechno je v tomto jednom slově skryto... Můžeme dávat, oddávat se, vysedávat i předávat, nadávat i udávat – co tvar, to jiný význam. Zůstanu pro dnešek u toho základního, u samotného dávání. Vždycky mi připadalo, že je podstatně jednodušší někomu něco dát, než přijímat. Dávání má větší zásah – dávám, protože chci udělat radost, dáváním dělám (většinou) radost i sobě. Rozdávat můžu vanilkové rohlíčky návštěvám i pětky ve škole žákům. Rozdávat můžu i to, co mám, nepotřebuji a potřebují jiní. Ale dost hraní si se slovíčky – i když, uznejte, čeština dává tolik možností...
JEDNÁ SE – PŘÁTELÉ – O TOTO:

     Jednoho dne, bylo to nějak vloni na jaře, jsem se rozhodla, že prostě už něco musím udělat s kvantem knih, které jsou všude, kam se doma podívám. Že to všechno prohlédnu, proberu – a přeci jen se některých zbavím. Nejprve jsem vybírala paperbackové detektivky, takové to "napětí" za pár korun, vzpomínáte? Některé knížky jsem měla dvakrát (zdědila jsem totiž knihovnu po mé zemřelé mamince), jiné jsem uznala za opravdu nepotřebné. A bylo jich najednou v předsíni asi do dvou velkých tašek... To už jsem sebrala větší odvahu a protože mi tu zůstaly i knížky po dceři, a ještě jsem našla další "zbytnou kategorii", tentokrát ženské romány, vzala jsem to znovu...

     Nějak tehdy mne to napadlo: jsou to knížky "na chvilku", nemají nějakou velkou kulturní hodnotu, ale přeci jen zabaví – to by bylo škoda, zas je jen tak dát do sběru, nebo rovnou vyhodit do kontejneru – mohly by se hodit například do domova důchodců... Vytypovala jsem si jeden, který je nedaleko, našla na internetu jeho stránky, zavolala tamější paní ředitelce – a rozjela akci. Náš panelák sdružuje tři vchody, tedy třikrát 24 partají. Vytiskla jsem krátké sdělení, rozhodila lidem do schránek – a pak už jen shromažďovala, přerovnávala, posléze dávala do tašek. Já vám nakonec měla doma knížek snad na jednu velikou knihovnu... Tedy ne knihovnu v bytě, ale knihovnu, ve které se knížky půjčují... Asi za dva měsíce si pak z onoho domova přijeli s dodávkou, narvali jsme ji až po střechu... A já měla velkou radost, protože si uvědomuji, že tamější dědečkové a babičky, kterým zůstává jen pár stovek kapesného a z toho si ještě musejí zaplatit léky, na nákup knih rozhodně nemají. A knihovnu v "domově" mají určitě přečtenou od á po zet.

     Sotva byly knížky pryč, napadlo mě, že by se dala nějak zužitkovat nepoužívaná jízdní kola, která stála už dlouhé roky ve zdejších kolárnách. Ale – většina dětí dnes má kola jinších značek, kdo by tohle vzal do ruky – říkali mi lidé v domě, a ještě k tomu – vykašlete se na to, až tu bude zase v ulici přistaven velkoobjemový kontejner, tak to tam vyházíme a bude uklizeno. Ale mě těch kol bylo líto... Připomínala mi dobu, kdy jsem například vlekla ze zdejšího obchodu velkou plochou krabici, ve které bylo první "větší" kolo pro dceru, první opravdu nové, jenom její... A pak ještě to malé, na kterém se učil Robert. Obě kola, stejně jako to třetí, favorit, byla v podstatě v pořádku. Nafouknout a mohlo se vyjet... Ale komu by se mohla hodit?

     Představte si, já tu napočítala kolem čtyřiceti dobrých kol. Pár vraků a pár, které by snad stály za opravu. Co s tím? Při brouzdání netem mě napadlo nabídnout je nějakému dětskému domovu. Ale – většinou se všude narazilo na dopravu. Ti pražští mají kvalitní kola od sponzorů, ti pozapomenutí zase nemají možnost zaplatit si dopravu náklaďákem.  Až jsem objevila, kousek od nás, jednu internátní zvláštní školu. Ono se to dnes jmenuje jinak, ale všichni víte, že se jedná o děti, které z nějakých důvodů nezvládnou běžnou školu. A tam jsem uspěla, pan ředitel jen chtěl vědět, kdy by se mi hodilo, aby si kola odvezli. Kdykoliv, povídám, jen mi předem zavoláte, ano? A za pár dnů telefon, že si kola odvezou...

     Bylo tehdy odpoledne, když mi někdo zazvonil a v domovním telefonu se ozvalo: tak my tu jsme pro ta kola... Vykoukla jsem ven – a zírala: oni si pro ně přišli... Před okny byla snad celá velká třída i s jejich vychovatelkami. Tak jsem je vzala zadním vchodem, kola jsme vyvedli a ještě dnes si vzpomínám na ta šťastná kukadla.... Každý si celý blažený bafnul jedno kolo a už pádili zpátky. Mj. vychovatelky mi řekly, že je to báječné – co bude dobré, na tom budou jezdit, ostatní si budou montovat... A protože jim stejně nic dlouho nevydrží, tak tohle byl prý dárek nad dárky.

     Před Vánoci mě ještě napadly "dětské hračky a knížky". Nakonec toho bylo také plno, ovšem na odvoz jsem si počkala až do dnešních dnů. To víte, Ježíšek přeci nedává hračky "jeté", věřila jsem, že pod stromeček dostanou všechny děti něco nového. A tak si tuhle poslední haldu včera odvezli pro charitu.  Přijely dvě dívky, auto se prodralo závějemi, a naložily jsme ho zase skoro po střechu. Hned mi přesně povídaly, kam že to všechno odvezou, jak je to fajn... Měla jsem radost, že měly radost, že to udělá velkou radost.

     Co vy – nechcete se taky přidat?

     daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk