Tentokrát tedy ne se sebou, ale s dvanáctiletou dcerou, jenž „hujersky“ ráno vstává o půl hodiny dříve než musí, aby náhodou nepřišla do školy pozdě. Jenže minulý čtvrtek to nějak nezvládla a vzbudila se v sedm. S děsem v očích, že přijde pozdě (ve škole je za 15 minut) vylítla z postele a … udělalo se jí zle od žaludku. Od té doby si začala stěžovat, že se jí motá hlava. Jelikož si od malička zaslouží Oskara za herecké výkony, kterými doprovází své hypochondrické „záchvaty“, nebrala jsem ze začátku na její skuhrání, že se okolo ní všechno točí příliš velký zřetel. Ale když už to trvalo čtvrtý den znejistěla jsem.
    Na Medarda, který se letos opravdu povedl, jsme se pomalu doploužily na dětské středisko. Paní doktorka byla hodná a pečlivá. Jenže na nic nepřišla. Zavolala na neurologii a mezi řečí se zmínila, že jestli tam nebudou mít volno, tak nás pošle na hospitalizaci. To jsem s sebou škubla, kdo také ne. Naštěstí paní doktorka na neurologii byla ochotná nás vzít. Začalo telefonování a shánění hlavy rodiny, protože cesta autobusem byla v danou chvíli nesmysl.

    Povedlo se. Ovšem moje utrápené dívče, které se soustředilo na to, aby neupadlo, zapomnělo paní doktorku pozdravit. Ta na ní dost ošklivě vyjela, Janina zbledla a já byla připravená ji chytit až omdlí. Snad to lékařce došlo a dál už byla milá. Janina si se zavřenýma očima sahala na nos, hopsala na jedné noze a byla oklepávána kladívkem po celých nohou. Verdikt na sebe nenechal dlouho čekat. Hnutá krční páteř. Následovalo nasazení límce a odeslání na rentgen.

    Jenže ten se nekonal, byl čas miminek a kontroly jejich kyčlí. Takže se jelo domů. Límec vykonal své a její stav se zázračně zlepšil. Ale jak jsem psala. Letos bych vážně uvítala chladnějšího Medarda i dny po něm. Dnešní, skoro tropický den mě vážně dostal. Není nad běhání po doktorech, když je horko a mít ještě na krku hřející krunýř… A to jsem ještě měla jet na Bulovku na půlroční kontrolu. Snad poprvé jsem na ni téměř zapomněla. Obvykle bývám nervní týden předem a teď nic. Já byla klidná jako před návštěvou kadeřnice. Snad i tady pomohl čas a já se po uplynutí té pětileté hranice zklidnila… No, nakonec bych to nestíhala a radši tam zavolala. Všechno zlé je… paní doktorka nebyla a já bych jela zbytečně.

     Místo toho jsem šla po návratu z rentgenu s tátou na zahrádku sebrat jahody. Upřímně, snad jen věk ho omlouvá, že je nesebral včera, když tam byl. Ale hodil to na mě. Není větší slast než v poledne, na pražícím slunci se ohýbat k jahodám. Téměř polomrtvá jsem dorazila domů. Udělala rodině jahodové knedlíky a padla… Nejraději bych svou hlavu odložila a počkala až přestane bolet. Naštěstí si dala po dvou hodinách říct. Jenže to mě zase začaly svědit ruce neb mám alergii na sluníčko, takže teď bych zase potřebovala odložit je, ťukat do klávesnice můžu i nosem. Velký ho mám na to dost.

     Medarde! Žádné sluníčko, žádné horko, příště si vezmi tu svoji kápi, já se na tebe pro ten déšť zlobit nebudu…

pavla@kudlanka.cz 

linkuj.cz vybrali.sme.sk