Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Je sice únor, ale právě jsem dostala poštou nabídku letních zájezdů. Jak tak na to koukám, vzpomněla jsem si na "Zážitky s Terezkou". Terezka je moje vnučka. Každým rokem jsme jezdívaly s babincem (bývalé kolegyně z práce - celkem šest kusů) k moři, většinou autobusem – destinace Chorvatsko nebo Itálie. Když byly vnučce asi tak čtyři roky, jela s náma ještě jedna známá s dcerou a tak mi navrhly, že bych mohla Tes vzít sebou. Jely jsme tenkrát do Itálie, nevím jestli to napíšu správně – do Numany. Cesta autobusem, které jsem se nejvíc obávala, nakonec proběhla hladce.

     Ráno jsme dojížděli k moři a cestou v různých letoviscích vystupovali lidé a my pokračovali dál. Terezka věděla, že se jede k moři, že je to "hodně moc veliký rybník", ale představa v malé hlavičce předčila očekávání. Jednu chvíli jsme podél moře jeli a v té době - jinak neposedné dítě  – sedělo jak přišité a skutečně čumělo s otevřenou pusou; pak nastaly dotazy, které byly společnými silami bravurně zodpovězeny. Sotva autobus poprvé zastavil, aby vystoupil některý z pasažérů, v tu ránu Tes naházela svoje věci do batůžku a drala se taky ven. Říkám ji: "Kam se cpeš, sedni si" a ona na to: "Jsme u moře, tak vystupujem!" Vysvětlili jsme ji, že to ještě není ono, že musíme nejdřív do nějakého bytu a tam že moře bude taky. Moc nám nevěřila, sedla si, ale věci z batůžku už raději nevyndala.

     Dojely jsme i my, ubytovaly se, vybalily a hurá k moři. V té době ještě neuměla plavat. V jiných destinacích obvykle bývá moře klidné jako rybník, jenže v Numaně tomu tak nebylo. Pro nás plavce a ty, co se jdou jenom smočit, protože slunko je už připaluje, to moc nevadilo, ale pro Terezku to byla pohroma. Nějaké ležení nebo sezení na pláži nepřipadalo v úvahu pro dítě, kterému je voda druhým domovem. A tak kolem pasu kruh – zápasila s vlnami, které ji každou chvíli smetly. Tož jsme to praktikovaly tak, že jsme ji v tom kruhu hodily dál od břehu a holt s ní vždy někdo plaval na širém moři. Tam se jí to líbilo, voda ji pěkně houpala, ona si plavala, nebo jen tak visela v kruhu... a pak to začalo...

     „Babiiiiiiiii,  já vím, že v moři je voda slaná, ale řekni mi, proč je tak hnusná?" a „Kde se ji vzalo taková spousta?" Následovalo jakés takés vysvětlení, o řekách, které všechny do toho moře odtečou a taky prší, že, ať si to nějak přebere. To ovšem nebylo nic proti tomu, co nastalo za pár dní. V dětské hlavičce musel být ohromný zmatek a jednou, když jsme zase pěkně všichni plavali kolem Terezky, ona si hověla na vlnách, tak to přišlo: „Babi, já vím, že ta spousta vody v moři je z řek, ale prosím tě, můžeš mi říct, kde se vzala tak veliká díra, aby se tam všechno vešlo?" No, a teď babo raď...

     Kolem zrovna kraulovala moudrá hlava Emča, tak jsem ji zastavila a Tes dotaz zopakovala. Emča mě nejdřív zavraždila pohledem, pak se jala vykládat dítěti něco o velkém třesku. Jak jsem si hověla na vlnách a poslouchala a bavila se, uviděla jsem náhle na břehu malý pásový jeřáb a bagr zároveň, jak jede se zavěšenou lodí k vodě – a - hned mi to sepnulo. V Numaně je letovisko v podstatě placka, ale samo staré město je na vysoké bílé hoře. A tak povídám: „Emčo stop, všechno je jinak. Terezko, vidíš tam na břehu ten bagr, jak jede s lodí do moře? Tak když tohle bylo potřeba, tak nastoupilo hafo takových a i mnohem větších bagrů a náklaďáků, bagry bagrovaly, nakládaly na auta a rozvážely to a stavěly kopce, co vidíš kolem, a jestli si pamatuješ, jak jsme v noci jeli přes Alpy, tak i tam a všude možně a tak vznikla tahle díra a ty ohromné hory okolo a v nich ty tunely (ty ji po cestě přímo fascinovaly)".

     Po týdnu za náma přijela ještě jedna známá s neteří, nebydleli s náma, ale v apartmánu kousek od nás a měli tam bazén. Nebyl hluboký a tam se Terezka naučila plavat a skákat do vody. K moři jsem ji pak už nedostala, i když později bylo klidnější. Za rok jsme jely v poněkud slabší sestavě, zato i s dcerou znovu do Itálie a v autobuse s náma jela současně další rodina s malou holčičkou, která taky putovala prvně k moři. Tak jsme jim to všechno vyprávěly. Při zpáteční cestě jsme se ptaly, jak to odnesli oni; zklamali nás – jejich dcerka neměla tak blbé dotazy...

Zdena P.

linkuj.cz vybrali.sme.sk