Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

      Bohužel, za těch šest měsíců naší známosti jsem na to nepřišla. Nebyla jsem nikdy v úzkém kontaktu s tímto problémem, takže když si při všech našich setkáních "dával pozor", nepoznala jsem to. Já jsem v podstatě abstinent, snad na Nový rok, o nějakém výročí atd. si připiju, jinak nepiju. On je jinak inteligentní milý společník, všichni lidi kolem ho mají rádi, proto taky on nikdy nepije ve společnosti. Ale  prostě doma...  A po určitém čase po napití se stává velkým kverulantem, neskutečně hádavým až agresivním. Právě, že je inteligentní, tak to "umí", vždycky si najde nějaký důvod k vyprovokování hádky – a já mu vždy naletím. Dovede nenápadně vymyslet něco, nějaký důvod, a skončí to prudkou hádkou. Dlouhou. Pak, když jsem já nervově na dně, on spokojeně usne, já do rána brečím, on se pak probere a neví o ničem... Bohužel, já to hned nepoznám, že má už něco vypito. Není to na něm vidět – a když už je debata v proudu, a když už se to dostává do ráže –  je pozdě... Ale – dříve se to stávalo tak jednou za dva měsíce, víc si dával pozor, postupem času je to častěji. Najednou jakoby to dostávalo velký spád – debaty jsou na několik stále se opakujících témat, takže už vím, co a jak, ale on je velice urputný a já nemám kam odejít... A bohužel, na rozdíl od něj, který kupodivu zdravím jen kypí, i vzhledem k obrovskému kvantu alkoholu, které vypije, má stále normální až nízký tlak. Kdežto já mám najednou stavy, kdy mám i několik dnů za sebou těžké migrény, je mi zle od žaludku, a tlak se mi o hodně zvedl. Je to už druhý rok, zatím jsem to nikomu neřekla, docela se stydím, jak jsem naletěla. Ale – zase když nepije, tak je fajn. Ale to každý, že. Taky se mi nechce to našim říkat, chápejte.    

     Ano, mohla bych od něj odejít, bohužel, nemám kam. Vím, byla to trestuhodná hloupost, ale opravdu jsem o něm v podstatě všechno věděla, každý ho má rád, nikdo to o něm neví... Přemýšlela jsem o podnájmu -  pár roků ještě snad budu vydělávat, ale co pak? A ani teď by to nebylo žádné extra řešení, tak velký plat zas nemám, abych z toho utáhla podnájem, inkaso, živobytí... Teď tedy nevím, co dál. Opravdu nemůžu zazvonit ani u jedněch dveří. Ani u syna, který má můj původní byt. Už mají rodinu a i když by mě určitě přijali, nedělalo by to dobrotu. Jednak si byt rekonstruovali, takže bych tam byla stejně jen jako překážející návštěva, a jak říkám – už bych rozhodně neměla žádné soukromí. Nevím, jestli je na tohle nějaká rada... Zdena

linkuj.cz vybrali.sme.sk