Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

A nejsou to jen čichové buňky, o kterých jsem psala minule, které mě neomylně navádějí světem. Též psí mozek a speciálně jeho obrovský čichový potenciál, celých 10% psí mozkové hmoty, je nádherným nástrojem.Ten bych za nic nechtěla zaměnit za lidského zákrska, jehož jedinké procento je zaměřeno na orientaci čichovými vjemy. Mám i dobrý zrak, ostře rozlišuji pohybující se předměty, a za šera vidím lépe než lidé. To, že rudá barva v mém barevném spektru nehraje roli, považuji spíše za uklidňující. Také na svůj sluch se mohu spolehnout, slyším tony i v oblasti ultrazvuku...

     A když někdo šeptá, aby přede mnou něco zatajil, zaregistruji jeho tajemství na dálku až šestkrát větší než člověk. Moje ušní boltce mohu nařídit jak radar pro přijímání zvukových impulzů, používám je však také jako dorozumívací prostředek. Řeč mých uší je jednoznačná; nikdy nelže, porozumět mé mimice může každý, kdo chápat chce. Nepopírám také, že jsem od přírody poživačem mršin, (slovo mrchožrout však nemám ráda) a že je mi jejich pach milejší než vůně květin. V tomto bodě se velice liším od paničky, takže se s ní někdy dostanu do pře, zejména když se vyválím v nějaké vonné mršině či en-ónu. Nejsem ani příliš agresivní, ale mám prý jednu poněkud nepříjemnou vlastnost. Říkají, že jsem strašně hubatá a štěkám kudy chodím, takže se můj pán musí stydět, když mně ráno vyvádí a já budím sousedy. 

     Tímto jsem se zminila poněkud podrobněji o fyziologických rozdílech mezi mnou a mými pány, protože jsem chtěla vysvětlit, proč vnímám svět poněkud jinak než oni, zkrátka kynomorficky. Poté, co jste poznali mé sklony a můj již zmíněný etogram, budu se věnovat životnímu příběhu naší rodiny. Moje dětství proběhlo standardně mezi loužičkami, hromádkami, výměnou zubů a společenskou výchovou. Puberta byla krátká a rychle vyústila do velké první lásky, u které stojí za to se pozastavit, neboť zasáhla i do života mých pánů. Byla jsem v rozpuku mladistvé krásy, když jsem získala na Světové výstavě psů na brněnském výstavišti vytoužený titul všech kynologů a jejich chovanců – Certificat d`Aptitude au Championat International de Beaute, skrývající se pod prestižní zkratkou CACIB, jenž zvýšil mé vyhlídky na výhodnou známost. Stala jsem se kníračskou Miss World...

     Mým ctitelem byl krasavec Irus von Elmus z franckého města Schwabach, jehož kotec na  brněnské výstavě sousedil s mým. Irus byl taktéž vyznamenaný CACIBEM, umístil se hned za mnou a jeho pánové Fritz a Walter Hertrich projevili veliký zájem vstoupit s námi do psího příbuzenského stavu. K vstupu do manželství jsem řekla ano, netušivši ve svém milostném obluzení, jakou překážku pro psí lásku představala Železná opona, barbarský instrument studené války a varianta Čínské zdi. Protože Češi, poté co se stali občany Evropské unie, projíždějí do Bavorska po  dálnici E 6 – zvané též Via carolina – takřka bez hraniční kontroly,  rychle zapomněli, že to na hranicích ještě před několika lety vypadalo jinak. 

     Rád bych proto pojem Železné opony připomenul. Zapomínání je sice fyziologická normalita, rovněž Damnatio memoriae, neboli zatracování paměti, je velice rozšířený fenomén – často však jen duševní pohodlnost, či chtěné zaplašování přízraků minulosti.. "Iron curtain", jak ji poprvé v roce 1946 v americkém Fultonu nazval Winston Churchill, byl zátaras nabitý smrtícím elektrickým napětím o 4 až 5 tisích voltech, táhnoucí se jak tasemnice na česko-bavorském pomezí v délce 355 kilometrů. V těchto elektrických osidlech bylo usmrceno 90 kopečkářů a 195 jich bylo zastřeleno pohraniční stráží. Ale i na straně pohraničníků byly ztráty. 645 jich přišlo o život; z toho však jen 70 zahynulo v přímém střetu s běženci...  575 ztratilo život při operacích v minových polích a elektrických zábranách...  Nemálo pohraničníků spáchalo sebevraždu.  Bylo jich 16 000, těch dobře prověřených "andělíčků můj strážníčků", tolik jich "chránilo" hranice proti vlastním občanům v zájmu dělnické třídy, přesněji řečeno v zájmu nomenklaturních kádrů.

     Ano, tady, na československé hranici, kde končila Evropa a kam se od února 1948 posunula hranice Sovětského svazu, se měla v Zakázaném pásmu odehrávat moje svatba.

linkuj.cz vybrali.sme.sk