Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Z těch společných dovolených se mi už naštěstí povedlo vycouvat, ale ještě zbývá jedenáct a půl měsíce do roka...  Táta si na to ale zvyknul do té míry, že teď automaticky předpokládá, že cokoli děláme, musíme dělat s ním. Navíc trvá na přesném, opravdu přesném dodržování smluvených časů. Opozdíme-li se o pár minut, tak buď vyslechneme ironické poznámky, nebo dostaneme rovnou vynadáno, podle toho jakou má zrovna náladu.

     Nepochopím, jak může mít člověk v důchodu den rozplánovaný téměř na minuty a že není schopen improvizace. Vždycky jsem měla za to, že v důchodu jsou hodiny a minuty téměř zbytečné. Když se na něčem domluvíme a mně do toho něco vleze, což se, přiznávám, stává docela často – manžel podniká a nevím "dne ani minuty", kdy bude potřebovat napsat nějaký rozpočet, fakturu... – tak je zle. Ale – i kdyby, tak by přeci mohl uznat, když mu řeknu, že se opozdím, případně že teď nemůžu...

     A další problém: máme zahrádku. Ovšem, nejdeme-li hned ráno s ním, tak posloucháme celý zbytek dne, že na to kašleme, že by bylo nejlepší ji prodat... Argumenty, že my se nemůžeme přizpůsobovat jemu, který má celé dny času dost, jsou naprosto zbytečné. Víte, já tam strašně ráda chodím, jsem Pražačka, takže tenhle výlet "do zeleně" je báječnej, ale přiznám se, že jsem už hodněkrát kvůli tomu brečela. On to skutečně dokáže otrávit... A nemyslete, že bych zahrádku zanedbávala – jen prostě není všechno tak, jak on to nalinkuje.

     Je mi jasný, že si za to můžu do jistý míry sama, ale teď fakt nevím jak z toho ven. Nemám už sílu poslouchat výčitky, že na něho kašlu, že je chudák sám... A to tedy on umí. Je mu sice 72 let, ale je obdivuhodně zdravý. Jediný, co ho trápí, je nespavost.  Jak říkám, on je víc než soběstačný, rozhodně to není člověk, který by byl nějak závislý na naší případné pomoci. V době, kdy si namluvil jednu „babu" (není to dlouho), o nás téměř nevěděl. Ale teď zrovna žádnou nemá, takže teď neuznává, že máme nárok na svůj život, na svoje zájmy, problémy, atd. Je to pro mě o to těžší, že si moc dobře pamatuju, že on za svým otcem nejezdil. Děda neměl telefon a musel se on sám dvakrát týdně od souseda ozvat. Musel jezdit on k nám... Já za ním jezdila tak jednou do měsíce, ale táta? Ten tak dvakrát do roka.

     Fakt si neumím představit, co by dělal, kdybych se takhle chovala já. Jsem s ním v denním kontaktu, dvakrát až třikrát týdně se vídáme a pořád je to málo... A to jsem se ani nezmínila, že jsme propojeni počítačem – máme ICQ, takže mám "povely nebo hubování" přímo na monitoru. Samozřejmě, že i kdykoliv se mu cokoliv na počítači "potento", tak okamžitě musím nastartovat, opravit, zařídit... Já vím, asi to vypadá, že si jen a jen stěžuju – ale uznávám, opravdu mi už "bouchly saze", minule jsem se fakt sesypala... Nejsem v podstatě nějaký asertivní natož agresivní tvor, já si opravdu spíš troufnu napsat takhle anonymně, než se nějak víc ozvat jemu. I když, pokud se ozvu, tak mi to stejně není nic platné. Zkoušela jsem to už mockrát, ale výsledek je jedině ten, že začne říkat jak ho nemáme rádi, kašleme na něj, jak je mu zle...

     Znáte to i vy? Petra

linkuj.cz vybrali.sme.sk