Taxík přijel, naložili zavazadla a za půl hodiny jsme prohlídkovou jízdou byli na JFK International. Odbavení bylo – jak jinak - velice zábavné… Nejprve jsme procházeli (už od těch nejprvnějších dveří do letištního prostoru) mezi ochrankou s detektory, pak jsme se dostali k oné detektorové bráně a následovala zevrubná prohlídka: rentgen zavazadel a zutých bot, všechno z kapes ven, extra dát kabelku, sundat sako, bundu, ukázat, že laptop není kus semtexu, všechno prolezlo tunelem, pak znovu obout, obléci, nandat všechny věci zpátky do kapes a příručních zavazadel. Pak jsme se zařadili do "své" velké fronty na odbavení „velkých zavazadel“. Díky bohu to také zvládla další půlhodina – na letišti už druhá - a byli jsme vpuštěni dovnitř.

     Jiřík po chvíli (když otevřeli tamější stánek), jako ostatně vždy před letem, zakoupil dva obrovské Burger Kingy se stejně obrovskou oblohou a jako správní turisté jsme se cpali. Jak tak sedíme, jíme a v očekávání věcí příštích sledujeme cvrkot kolem, najednou kolem mě prolítl nizounko nad zemí holub, následován malou černou rozchechtanou holčičkou. Holčička mne neudivila, dětí tam všude je stále hodně – od těch nejmenších, které se k mému úžasu a úděsu zcela volně povalovaly po té příšerné podlaze, až po ony o něco větší, které nejspíš patřily všem –  nikdo je nehlídal a ony si hrály se vším a se všemi. Ale jak říkám, dodnes nevím, jak se tam dostal onen pták, když je všechno tak neprodyšně uzavřeno a tolika ochrankami a policisty hlídáno J. Můj drahý to okamžitě komentoval: „Hele, Hussainův holub mapuje letiště…“ Okna jsou hermeticky uzavřená, vlastně tu žádná nejsou, všechno zasklené, žádný otvůrek nikde – že by ho vcucla klimatizace? 

     Z oken přes přistávací plochu jsme se dívali na nedaleký záliv Jamaica Bay, obklopující z jedné strany letiště. A věřte nevěřte, tady se stala pár dnů před naším odletem na první pohled legrační příhoda: z protější pláže sem zabloudila pramice se čtyřmi kluky. Představte si, že těm zoufalým zbloudilcům, které sem zanesl mořský proud, vyděšeným k zoufalství, že těm uplakaným uličníkům trvalo několik hodin, než sami našli zdejší policisty, aby jim pomohli, aby se dostali někudy domů…(tedy ne že by je našli ti úžasní policisté).  A to, prosím, je zdejší prostor široko daleko hlídán proti ošklivým teroristům… Ano, na první pohled to byla legrace, ale když si uvědomíme, že na plochu letiště se dostala za bílého dne !!! zcela nepozorována veslice se čtyřmi lidmi a ti ještě sami museli najít „hlídací živáčky“ – tak to zas až tak legrační není...

     „Hele, pocem, honem!“ volal mě Jirka. Neplánovaná zábava ve volném času před odletem pokračovala: ukázal mi oním obrovským oknem ven, kde na letištní ploše ležely zcela nepovšimnuty dva obrovské opuštěné kufry… Široko daleko nikdo… Asi za deset minut jel okolo nějaký vozík, řidič zastavil, chvíli nad nálezem postál, i na tu dálku bylo vidět jeho zadumání, pak se ještě rozhlédl, ony ztracence naložil a odjel. „No, a to letadlo, které kufry mělo odvézt, může být klidně už dávno pryč“, zasmál se Jirka.

     Tak přesně na tohle jsem si vzpomněla, když tu nedávno byl. Z letiště Jiřík přijel v pohodě, jen jaksi „nalehko“ J. Jeho kufr byl také v nedohlednu… Pravda je, že  když vytáhl papír, který pak v Ruzyni dostal a já ještě na reklamace zavolala, už měli jeho zavazadlo dohledané. Sice bylo právě ve Frankfurtu, ale slíbili, že ještě dnes… A taky jo. Kolem desáté večer zazvonil mobil, že autíčko s kufrem je před domem.

     Takže nakonec vše dobře dopadlo …

daniela@kudlanka.cz 

linkuj.cz vybrali.sme.sk