Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Můra má osobního pana doktora. Dostává od něj psaníčka, adresovaná „Pan Mooray Goldwein“. Prostě, pan veterinář umí. Můrova maminka Lenka nyje a platí a platí. Všechny dvě zatímní návštěvy (bydlel s námi necelý měsíc) v ordinaci proběhly ve znamení hysterie. První bylo úvodní očkování.

Pan doktor – jiný než ten s psaníčky – bodnul nesprávnou vakcínu. Psisko pak doma kňučelo, lkalo, brečelo, úpělo. Dcera vydávala tytéž zvuky – jenže o co větší je ona než pes, o to vydatnější produkovala kravál. Po několikahodinovém a hlavně nesnesitelném nerváku, jsem vyhmátla ve Zlatých stránkách jednoho z mnoha doktorů přes malé zvířectvo (Můrinek byl v tu dobu veliký jako vzrostlejší papoušek). Zavřela jsem obě skučící hromádky do nejzazšího pokoje a zeptala se telefonicky veterináře, co dělat. Ten se zeptal, zda se pes klepe, zda ještě dýchá a jaká to byla injekce. Do dvaceti minut jsme u něj byli.

Pan doktor byl: vysoký, mladý, ohleduplný, tolerantní, trpělivý a šikovný. A zaručeně obchodně zdatný. Můra ho dvakrát počůral a vytrvale řval. Dostal dvě injekce proti bolesti, jednu na spaní a Lenka účet. Ještě si koupila pro něj multivitamíny a přečetla svůj doma vypracovaný sáhodlouhý seznam dotazů na téma: co mám dělat, když... Doma bylo velké konejšení, telefonicky bylo sděleno všem příznivcům a známým, co že nás – respektive Mooraye – potrefilo a asi tak po třech hodinách, když se emoce zklidnily, mi Lenka třesoucím hlasem sdělila, že si nedovede představit, že by měla mít dítě. "Mami, jak jsi, proboha, dokázala, že jsi to všechno přežila a nejsi invalidní fyzicky ani psychicky?! Pravdou je, že si v současné době připadám otrlá jak sanitářka v blázinci.

Druhou návštěvu u hodného psího specialisty jsme absolvovali všichni. Robert, jakožto hnusný psí devastátor a nyní řidič, Lenka, obligátně uřvaná maminka, já, zklidňující přítomné, abychom přežili spanilou jízdu autem a konečně ublížený Můr, se zlomenou, vykloubenou, a především odpadávající přední nožičkou. Všichni tři totiž předtím řádili v obýváku a psisko  nějak propadlo asi z výše půl metru na trnož stolku. Nejspíš lezl z Lenčina krku na Robertovu hlavu – nebo obráceně? Prostě najednou byla chlupatá koule na zemi a neskutečně ječela. V ten zlomek sekundy obě děti ležely u něj, rvaly si ho z rukou a vzájemně se obviňovaly z jeho smrti.

Nebyla jsem schopna ani se nadechnout, natož nějak reagovat. Jediné, co jsem si uvědomila, že nikdy, nikdy! by pro mne tak nehořekovaly. Snad jedině, kdybych veškeré dědictví věnovala Nadaci pro zchudlé romské gamblery...Říkala jsem všem už doma, před oním drahým zájezdem k drahému veterináři, že psovi nic není, že Lence by stačil mokrý hadr na hlavu a Robert by měl trochu zklidnit a podstatně ztlumit intenzitu svého štěkotu. On totiž sotva vejde do dveří, padne na všechny čtyři, a bafá a bafá na Můrinka zuřivěji než řeznický pes. Není divu, že potom místo, aby jel po svých, konkrétně do tiskárny, musí vézt rodinnou smečku za veterinářem.  

Po návratu jsme si uvařili kafe, chvíli jsem ještě remcala na výše uvedené téma a všichni jsme oblejzali pokňukávajícího čoklíka. Perfektně kulhal, přední pacičku držel zvednutou, přesmutně koulel očičkama a poslouchal, jak je nádherný, dokonalý, překrásný a jaký dostane překrásný řemínek, že mu ušiju šatičky, aby mu nebyla venku zima, a že už mu nikdo nevleze na moje křeslo.

Když usnul pes, oblejzala jsem synáčka. Přesmutně koulel očičkama a poslouchal, jak je romantický, dokonalý, génius nad jiné, jak mu vyperu a vyžehlím všechnu špínu, kterou mi sem naházel a že už nebudu otravně připomínat, kolik mi dluží.

Další přišla na řadu holčička Lenička, smutná, že tomu kreténovi (Robertovi, pochopitelně) všechno odpustím, že když tu není, tak na něj nadávám a pak mu dovolím vyluxovat lednici, jí že bych vyčetla i uschlej rohlík a ona že si vždycky přinesla aspoň prášek na praní. Že nejsem vůbec spravedlivá, jemu všechno prominu a po ní  chci, aby mi připlatila na nájemný... Situace se zvolna zklidnila, dětičky byly neskutečně mírumilovné, pes spal.

Byl za mnou další běžný den, o který jsem starší a ošklivější. (I já mám přeci nárok na mindráky a deprese, ne?)

daniela

Minulý článek: Od myšičkování

linkuj.cz vybrali.sme.sk