Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

    A tak jsem se měla co ohánět, abych ony dva hladem krákorající zobáky nakrmila. Díky bohu mne máma naučila plno báječných receptů, jak z "ničeho" udělat výživnou a chutnou krmi – dokonce ve velkém. Pravda je, že jsem tehdy měla zmapovány téměř všechny "volně rostoucí" ovocné stromy, dokonce se kajícně přiznávám k občasnému polnímu pychu. Kolikrát mě pak mrzelo, že jsem si té mrkve, zelí, brambor nebo kukuřice nestačila nabrat víc, dřív, než to páni jézeďáci posléze zaorali... Vzpomínám na nádherné vejšlapy do pražského okolí. Děti měly na zádech každý svůj báglík, já podstatně větší. V něm jsem vlekla pití, nějakej ten dlabanec a teplé oblečení na cestu domů. Když naše "Spanilá jízda" pak doma na zemi v kuchyni přepočítávala  a uklízela úlovky, byla u toho velká legrace.<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Neměla jsem nikdy problém, pokud se jedná o jídlo. Spíš naopak :-))). Fakt je, že mé kobylky jedly vše, nevzpomínám si, že by měly na talíři někdy zbytek... Hlavní jídla byla teplá, svačiny ovocné, případně zeleninové – podle toho co dům (či okolí) dal°. Takže např. dvě housky, tři jablka, nebo kus chleba a půlku karfiolu, případně čtvrtku zelí, či hrst mrkví. Čokoládu poznaly až dost pozdě. Ne, nebyla jsem žádný extra usurpátor (jen tak trochu), jen jsem sama měla ráda čerstvou zeleninu a ovoce, naučila mě to máma a tak i já děti. Proto jsem litovala kamarádky, když si stěžovaly, že jejich ratolesti "tohle nééééééé, a tamto taky nééééééé". Ovšem, musím přiznat, že to tehdy bylo jednodušší, neboť těch pár existujících obchodů a sámošek neoplývalo ani z desetiny podobnými zhůvěřilými lákadly, která na nás řvou nyní kdykoliv, kdekoliv. V televizi se také reklama omezila jen na "jezte sýry, jsou zdravé" atd. Teď bych asi jen s rohlíkem a kedlubnou neuspěla... Pochopitelně, ulovily jsme občas klíště, haldu bodláččích kouliček, sem tam rozbité koleno... Děti bývaly zralé spíš na vyvářku než na koupel, ale našlapané kilometry nás otužovaly proti všemu. Jak už jsem tedy psala, moje děti jedly...

Abych nějak zamezila jejich věčnému skuhrání "o něco", rozhodla jsem se v jedné trhlé chvíli na ně aplikovat metodu Pavlovových slintajících psů. Na Národní v té době byla "Krásná jizba", obchod se slovenskými výrobky – modrotisk, krásné vyřezávané věci, kovové... A tam jsem ho uviděla!!! Nádherný, mosazný, tepaný zvoneček, co nosí pod krkem ovečky!!! Nestál mnoho a než jsme – zvonek a já – přijeli domů, dokonalý plán na ovládnutí dětí byl hotov. První akce vypukla večer. Prostřeno, jídlo na stole... Já začala cinkat a zpívat: "Cinky linky, zvonek cinká, papáníčko dá maminka". Děti se smály, říkanku si opakovaly... A totéž bylo ráno a vždy, když bylo jídlo na stole. Tehdy šest a půl letá Lendulka a dvouletka Robík, byly vmžiku perfektně naučené. Ani ne za týden stačilo jen zazvonit... Bylo to hezké, měli jsme další rodinný rituál. Ale co se nestalo....

    Jednoho dne se manžel rozhodl, že si "dnes uděláme krásnej večer". Oba jsme měli ještě nějakou práci, on si něco dodělával a mezitím vytvářel ňam ňam v kuchyni. Já žehlila. A oba, v předtuše budoucího, už měli příjemnou náladu. Můj drahý, převelice moudrý muž, dostal unikátní nápad. Když měl vše hotovo, postavil se vedle překrásně prostřeného stolu, na něm voněly dva talíře všemi členy rodiny zbožňovaného rizotka, dnes převelice protekčního, ne jen sama rejže jako obvykle... A hádejte, co ten blbec udělal? Ano, zazvonil!!! Než jsem stačila z obýváku přijít, vrzly dveře od pokojíčku a vevrávoraly dvě mátožné košilatky. Oba měli očka na škvírku, cupitali si to husím pochodem a k našemu jídlu!!! My s manželem bezhlese stáli opodál, sledovali, jak nám miláčkové všechno snědli, a jen jsme se dusili smíchy. Dětátka souběžně odstrčila prázdné talíře, shupsla ze židlí a zase husím pochodem odkráčela. Manžel za nimi zavřel dveře a nám namazal dva oschlé rohlíky...

    "Jo, takhle to dopadne, když si z dětí vychováváš cvičené opice", komentovala to druhý den moje máma. A děti? Ty nevěděly o ničem. Obě o půlnoci snědly naši lidskou porci – a myslíte, že ráno nesnídaly?

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk