Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Ani bych se tomu moc nedivil, kdyby si už někteří z vás začali říkat, že jestli to zase bude z Ameriky, ať si to radši nechám pro sebe. Kdo to má pořád číst, pořád jenom o tý Americe. To sem nezažil nic jinýho zajímavýho než tam? Jenže, v podstatě skoro nedávno sem tu vyprávěl, jak jsem TO dělal POPRVÉ a to nemělo s Amerikou přece NIC společnýho. Takže DNESKA to bude z Ameriky, protože s MEDVĚDEM se jinde tak snadno jen tak nepotkáte. Tedy – kromě ZOO, ale tam to tedy není žádný vzrůšo. I když – ne, že bych ho zrovna vyhledával. Někdy jsem v tom prostě NEVINNĚ ...

     Jsou chvíle, kdy se sám sobě divím, jak jsem šetrnej. Není to pořád, ale někdy dost často. Hlavně v Americe. Já vám do tý svý káry leju zásadně jenom ten nejlacinější benzín a tedy VŮBEC by mě ani na okamžik nenapadlo jí dát dobrovolně ochutnat něco lepšího. Takovej já jsem škrt! A to jsem jednou ještě vymyslel, že když pojedu středně pomalu, tak ta kára bude míň žrát – a to se potvrdilo – a já do ní celkově naleju míň benzínu a zase ušetřím. Akorát, že tenkrát pro moje experimenty neměl tamní šerif nejdřív žádný pochopení a když mě vobjevil v jedný prostřední lajně čtyřproudý dálnice pár mil za Dallasem v Texasu – jó, tím, co tam zastřelili Kennedyho a Džejár tam vymýšlel, jak všechny elegantně doběhnout – tak tam mně hned dal blikáním a houkáním znamení, abych zajel ke krajnici a zastavil.

     Já nejdřív nevěděl, že si vyhlíd´ zrovna mě a tak jsem ujel ještě pěknej kousek, než jsem pochopil, že jde vo mě a není to sanitka, co za mnou pořád houká. Protože, když jsem jí uhnul do jinýho pruhu, tak vona uhnula hned na to do přesně stejnýho hned za mnou! To bylo poprvý, co jsem byl takhle za jízdy vodchycenej a tak jsem to ještě neměl nacvičený, jak to bude probíhat dál. Jenom to vokno jsem stáhnul, abych slyšel, co po mně ten polda vlastně chce. Bylo něco kolem půlnoci a vážně jsem vůbec netušil, proč se chce se mnou tak pozdě ještě vybavovat. Protože, že bych jel rychle, vo tom nemohla být vůbec řeč. Světla jsem věřil, že taky všechna svítí a stěrače stíraly, protože drobně pršelo, tak to bylo vidět.

     Šerif chtěl „lajsens" (licence) a to už jsem věděl, že musím někde najít řidičák a přidat i papíry vod káry. Teď, při cestování s Helenou, jsem je už neměl v plátěný ledvince zastrčený v kalhotách společně s prachama a dalšíma dokumentama (jak mi radil strejda), ale někde v báglu hozeným na zadním sedadle. Tak jsem musel vylézt z káry, protože jinak jsem na bágl nedosáhl. Vyndal jsem ho ven a že sáhnu dovnitř, abych všechny ty papíry vyndal. Ale jak jsem začal otevírat batoh, šerif ho popadl a hodil ho doprostřed na zadní kapotu osvětlenou prudkým světlometem umístěným nad jeho károu. Ale tam se nedal batoh otevřít, tak jsem ho přitáhl víc k sobě, ale hned byl zas na původním místě. Tak jsem pochopil, že přetahovat se tady s šerifem asi nemá cenu, že mě prostě zkouší jak jsem šikovnej a jak se mně podaří najít a vyndat moje papíry i v téhle poloze ležíc s rukama nataženýma na kapotě. V téhle poloze jsem to ale neměl vůbec natrénovaný a tak mně to trvalo dost dlouho, než jsem je našel. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, jak málo stačí, abych se klíďo píďo moh´ ráno dostat do zpráv v ranním zpravodajství všech místních novin ba i televizních stanic. Stačilo by k tomu totiž jenom udělat jeden rychlej, pro šerifa neočekávanej pohyb a odcházím do věčných lovišťm zcela stylově nataženej na kapotě americký káry v Texasu. Co by za to jiní dali, takhle s publicitou odejít rukou šerifa s olovem ve svým mladým těle". Ale já to nevěděl a tak ani nic neudělal, i kdybych nakrásně tohle udělat chtěl. A taky proto to tady teď můžu vyprávět.

     Šerif si prohlížel moje papíry a přitom jsme si krásně povídali – že tady cestuju, předtím, že toho moc nenamluvím, když vlastně ani nic neumím a anglicky nerozumím a taky, že jsem turista z Evropy a Český republiky, tedy Československa, no jasně, protože o něm už možná někdy mohl slyšet a jedu navštívit svýho strejdu do Kalifornie. A zajímavý bylo, že když začal on, já mu rozuměl skoro všechno! A stačilo mně k tomu osm lekcí ze třinácti – Anglicky za 3 měsíce. Úžasná knížka... Ptal se mě, proč jsem jel tak pomalu. Nu, já jel 55 mil z povolených 70 mph. Tak jsem celkem po pravdě začal, že se tu nevyznám a mám málo benzínu a nevím, kde bude příští pumpa, tak jedu pomalu a šetřím benzín. To znělo celkem logicky a tak mě jenom upozornil, že jezdit pomalu je tady nebezpečné. Rozloučili jsme se jako staří známí, já slušně poděkoval za radu a než jsem si zapnul pás a nastartoval káru, byl šerif pryč.

     Helena se právě probudila, protože zastávka bez pohupování byla příliš dlouhá a rozmrzele se ptala, proč stojíme, když jsem říkal, že na nejbližší r.a.  to máme ještě pěknej kousek a tady to na r.a. tedy vůbec nevypadá. Něco jsem prohodil o debatě s místním šerifem, ale myslím, že mě v tu chvíli nebrala moc vážně. Jednak mě zná a ví, že se občas nedá u mě úplně všemu věřit doslova, protože rád používám dvoj – a někdy i trojsmysly (když se zadaří), takže se snadno z toho mohou stát pak i holé... ano, je to tak – nesmysly (což mě nijak nepohoršuje, to přenechávám jiným) a pak taky to, že bych si chtěl pokecat s šerifem, nemůže nikdo, kdo mě alespoň trochu zná, brát vážně. S tím já naprosto souhlasím. Nikdy jsem tohle neměl v plánu, nikdy s tím ani nepočítal a i pro mě to byla událost roku, překvapení, které se dá už těžko překonat.  Ještě jsme pár mil ujeli, než jsem opravdu zastavil u pumpy, nabral gas a  pár mil popojel na nejbližší r.a., kde jsme zůstali přespat. Helena měla sice nějaký řeči, protože na téhle její první výpravě jsem jí do té doby hýčkal, byla jako v bavlnce a spaní mimo postel v motelu pro ni zatím neexistovalo. Jenže, už byla pár týdnů na cestě a tak jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas ji začít osmělovat, aby si snad na tenhle z mého pohledu nadstandardní komfort nechtěla nakonec zvyknout a nestala se tím pádem pro případné další výlety nepoužitelná. Je pravda, že osmělování jsem nastavil velmi pozvolně, protože cestovat ve dvou bylo mnohem příjemnější, než cestovat sám. I když – jako ve všem – i tady je něco za něco...

Takže už víte, že šetřit se pro mě stalo za Velkou louží koníčkem. K gasu jsem časem přidal i spaní. Hned, jak jsem si sám ověřil, že spát v káře pár měsíců není žádnej očistec, ale je to naprosto v pohodě, jak tvrdil kamarád Franky, jsem tenhle způsob života přijal za svůj a jenom vopravdu těžký časy – něco s károu, nemoc, počasí nebo divný lidi a tak, mě v tom můžou zabránit. Jsem konzervativní člověk a ověřený a fungující věci já prostě neměním. S tím se smiřte, za to se nikomu vomlouvat nebudu... Vono stačí jenom zlomit zarážku v kloubu sedadla, aby se dalo víc narovnat, popojet s ním dopředu nebo dozadu – podle vaší výšky a zbylý dolík vyplnit něčím měkkým, co máte zrovna po ruce a nebudete už potřebovat. Polštářek z letadla je dobrej, ale musíte ještě něco přihodit, je přece jenom dost malej . . . No, ale potřebujete třeba vlněnej svetr a kulicha na poušti? Nebo krátký kalhoty na sněhu v horách? To jen pro inspiraci...

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk