Všechno je většinou v pořádku; ale jen do doby, než nastane víkend a my máme možnost ráno déle spát. Protože ty naše malé chlupaté potvůrky usoudí, že když jsme doma, tak je můžeme z klece pustit dřív. Projevuje se to tím, že běhají po celé kleci a neúnavně okusují železná dvířka – vydávají tím velice nepříjemně hlučné zvuky J. U toho se pochopitelně opravdu nedá spát... A tak vstanu, rychle je vypustím, ale když se vrátím do postele, tak většinou zjistím, že to nebyl dobrý nápad, protože cupitání jejich malých nožek není o moc tišší.

     Pravidlem je už i to, že pokud jíme jablko, nebo strouhám mrkev, tak pokaždé spustí speciální kvílení a my jsme nuceni – pro klid duše a ticho kolem – jim vždy něco dát… Jsou to opravdu křiklounky. Teď, jak přišlo jaro, rozhodla jsem se, že cestou z práce budu "slečnám" trhat trávu. Moc jim chutná, ale od té doby je na denním pořádku, že sotva se objevím doma ve dveřích, tak to jejich „normální“ kvílení přechází v obrovský jekot, rozléhající se celým našim bytem a dokonce postupující i chodbou dál!
     Problém je i v tom, že trávu nosím v mikrotenovém šustivém sáčku, na jehož zvuk velice citlivě reagují. A to i v případě, že už snědly dvojitou porci a já chystám do práce svačiny, které balím taky do "šustivých" sáčků. Víte – cokoliv u nás zašustí, je pro ně impulzem pro žádostivé kvílení… Na začátku jsme řešili problém, jak je zahnat na noc do klece. Ale na řešení jsme nemuseli dlouho čekat. Teď stačí dát trochu sena dovnitř klece a ony samy tam rychle vlezou; samozřejmě že s patřičnou dávkou jejich nadšeného kvíkání...

     Krátce  - máme je moc rádi. Jsou to naše milá chlupatá zvířátka. Mazlíme se s nimi a pokud je to jen trochu možné, jezdí všude s námi. Určitě je vezmeme i pod stan!!!

Martina

linkuj.cz vybrali.sme.sk