Sedačka v traku je na vzduchovém měchu a ty hrboly mně nadhazovaly tak, že jsem mlátil hlavou do stropu a pak se při pádu zpět snažil strefit zpátky na pedály. Jediné, čeho jsem se mohl držet, byl volant a ten zrovna moc opory neposkýtá – jsa uzpůsoben k otáčení. Když jsem se ale o strop praštil do ramene a za krkem mi hlasitě křuplo, ještě rád jsem si pás vzal a pořádně ho utáh…
     Později, když jsem viděl jak dálnici staví, nestačil jsem se divit a leccos pochopil. Na udusanou a upěchovanou zem bez špetičky štěrku položili strojem betonový koberec 10 cm vysoký, jen tam měli rozložené armatury v místech příštích dilatačních spár. Po zatvrdnutí betonový pás pilami rozřezali na díly, pravděpodobně v místech armatur, ale moc tomu nevěřím. A silnice je hotová. Za pár let ji zavřou, mašina beton rozbije – mají na to náklaďák s velikým závažím na laně, kterým do toho buší. Buldozery to odhrabou, traky odvezou a pak tam rozloží armatury.... Asi to nějaký důvod má, krom toho že to přináší zakázky těm, kdo tu silnici staví.
     To vysvětluje, proč mají americká auta měkčí pérování než ta ostatní; ještě jsem neviděl, aby silnici udělali opravdu rovnou. U osobních aut to není tak patrné, díky pérům, ale v traku je to utrpení. Vzpomínám na Interstate 84 ve státě New York, je to spojka z Pensylvanie, I-84 směrem na Hartford, Connecticut. Je to 78 mil čistého utrpení, dálnice je betonová a spáry jsou vyvýšeny. Nevím o kolik, ale dost na to, aby jízda přípomínala jízdu po betonovém moři. Na sedadle jsem létal až do stropu, držel se vším čím jsem mohl a když to skončilo, bolel mne celý člověk.
     I ta sebenovější silnice je někdy zvlněná, že člověk slyší chrastění vlastních kostí. O Interstate 90, asi tak posledních sto mil do Seattlu, řidiči říkají, že ji postavili dobře, jen dali omylem tu hladkou stranu dospod. Ono to má pro místní úřady jednu výhodu. Nikdo tam nejede rychle, protože to se nedá vydržet a stejně po projetí bolí plíce i žaludek od toho cvičení…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk