Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Pracuji v sociální oblasti a mám o tom přibližné povědomí, ale je možné, že některé mé informace a názory nejsou přesné. Proto přivítám případné korekce a upřesnění od těch, kteří se v této problematice lépe orientují, popř. mají vlastní zkušenost s tím „jak to u nás chodí". Na jedné straně fandím všem snahám pomoci jakkoli handicapovaným, protože to opravdu nemají lehké. Život s handicapem s sebou nese velké množství omezení, které si „zdravý" člověk ani nedovede představit. Oproti období před revolucí došlo k výraznému posunu – o této problematice se mluví (byť často zjednodušeně, ale aspoň nějakJ) a handicapovaní nejsou odkázáni jen na život za zdmi nějakého ústavu.

     Na druhou stranu máme obrovský deficit v oblasti služeb – naše sociální síť ještě pořád neumožňuje skutečné začlenění handicapovaných do společnosti a jejich plnohodnotný život v ní. Další strana je oblast péče o handicapované. Určitě znáte z praxe, že pokud se ji snaží zajistit rodina svépomocí, je za to stále „trestána" nedoceněním své práce oproti jiným zaměstnáním. Pokud tyto příklady neznáte, zkusím to jinak.Nemusíme chodit nikam daleko – situaci, kterou zažívají mnozí z nás, kteří nebydlí ve větším (řekněme okresním) městě a řeší problém, jak skloubit péči o staré rodiče se zaměstnáním, bez možnosti využití potřebných sociálních služeb v místě bydliště. V případě handicapů je to o to horší, když jde o člověka, který má aktivní část života před sebou a rád by jej, v rámci svých možností, naplnil. I proto je osobní asistent více než důležitá osoba pro handicapovaného.

     Nový zákon o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), který vstoupil v platnost od 1.1.2007, se snaží změnit celkové zarámování sociálních služeb jako takových. Cituji:

„Hlavním cílem zákona je vytvoření podmínek pro uspokojování přirozených potřeb lidí,
a to formou podpory a pomoci při zvládání péče o vlastní osobu,
v soběstačnosti nezbytné pro plnohodnotný život a v životních situacích,
které mohou člověka vyřazovat z běžného života společnosti."

      Z mého pohledu důležitou změnu vnímám ve „zmocňování" klientů sociálních služeb, kteří mají větší možnost sami rozhodovat, do jaké formy sociálních služeb „investují" své peníze.  Bohužel, praktická realizace pokulhává za myšlenkovým konceptem (jak už je to v našem státě zvykem J). „Překotné" uvedení tohoto zákona do praxe bylo politickým gestem a až teď se zpětně bude řešit celková nepřipravenost systému, která se v praxi projevuje. Tam, kde neexistuje dostatečná síť sociálních služeb, není možnost výběru, a tím pádem základní myšlenka tohoto zákona nemůže být naplňována (člověk je pořád v zajetí monopolní služby, která se k němu chová stylem – když se Ti něco nelíbí, tak běž – my dobře víme, že nemáš kam jinam). Přesto je to důležitý krok – jen, aby na něj navazovaly další změny, pokud možno ne jen předvolební J.

     Nemám praktickou zkušenost s formami placení osobních asistentů. Vím, že se doposud kombinovaly různé varianty. Např. osobní asistenti, kteří pomáhali handicapovaným dětem v integraci do běžné školní výuky, mohli být po určitou dobu placeni místním úřadem práce (jako veřejně prospěšné práce). Pokud jsou to zaměstnanci nějaké soukromé organizace, která poskytuje tyto služby, náklady platí sám handicapovaný (příp. jeho zákonný zástupce) z dávek, které pobírá. Ty jsou odstupňované podle tzv. stupně závislosti. Nový zákon se snaží do řešení problematiky výrazněji zapojit i obec (města), které mají pomáhat zajistit dostupnost sociálních služeb v místě bydliště (na to jsem sama zvědavá, protože tohle konkrétně byl náš problém – obec odmítala řešit problematiku „svých starších spoluobčanů"- holt byly jiné priority).

     Ještě pro upřesnění: Zákon definuje: Osobní asistence
Je to terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje. Služba obsahuje zejména tyto základní činnosti a za jejich poskytování se hradí úhrada za základní činnosti v rozsahu stanoveném smlouvou.

a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,
b) pomoc při osobní hygieně,
c) pomoc při zajištění stravy,
d) pomoc při zajištění chodu domácnosti,
e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

           Abych zmínila to, co mě zaráželo na tomto konkrétním článku – byl to především způsob prezentace na idnes.cz, který mi připadl poněkud nešťastný. Je určitě příjemné, kolik lidí se rozhodlo pomoci. Určitou garanci pro mě představuje Konto Bariéry, které se v problematice handicapovaných angažuje a je známé široké veřejnosti. O to víc se musím podivit (pokud vystupují jako partneři), že jeho představitelé nevyužili tento mediální prostor k osvětlení celé problematiky. Je mi jasné, že pokud mají lidi vyburcovat k pomoci, je vždy „úspěšnější" konkrétní jedinec – má to punc osobnější pomoci – než třeba jen skupina „neznámých" handicapovaných.

     Jak v diskusi k článku někdo oprávněně (byť možná drsněji) podotkl – kdo určí, která postižená dívka by si zasloužila pomoc? Vždyť teoreticky by bylo lepší, kdyby to byl někdo, kdo si své postižení sám nezavinil (pozn. Mirka skákala do mělkého bazénu). Jako argument proč nepomoci, je to slabé, ale vede to k jedné úvaze. Příběh Mirky určitě dojme lidi se sociálním cítěním (k tomu bylo ještě vše podbarvené vánoční atmosférou, kdy se máme mít všichni rádi a pomáhat si), ale tím se toto cítění uspokojí – a dál nic? Nedozvěděli jsme se nic o tom, jak funguje osobní asistence – kde na ni berou ostatní handicapovaní peníze (jak fungovala Mirka do doby, než ji pomohli čtenáři – případně: může jedinec, který by chtěl, ještě jinak pomoci?) Nejde mi o rozpoutání pravidelné podpory Konta Bariéry (i když proč ne? J), ale o větší povědomí veřejnosti o dané problematice.

     Sociální síť netvoří jen státní úřady či neziskové organizace – velkým podílem potřebuje lidi ochotné se angažovat, dobrovolníky, don Quichoty, kteří se pustí do „marných" soubojů – tihle všichni nepadají z nebe, ale rostou a probouzí se v občanské společnosti, která není lhostejná ke svým členům. No a to mi v celém článku velmi chybí. Všichni sníme své vánoční kapry, přispějeme na svého „postiženého" a vrátíme se k tomu, kolik stojí chleba a plyn, protože to jsou naše běžné denní starosti J. A samozřejmě v okamžik lámání chleba budeme volit ty, kteří nám zajistí, že bude chléb i hry... a co udělají tito „mocní" pro ty „nějak bezmocné", to už nás tolik nepálí, protože to není náš případ.

     Na lepším povědomí o problémech těch „nejslabších" může, podle mě, vyrůst více angažovaných jedinců. Ne všichni mají možnost a povahu na to chodit např. do domova důchodců předčítat knihy, ale všichni mají možnost svým drobným dílem formovat naši přítomnost a budoucnost. Taky jednou budeme minimálně staří!

     Už moc filosofuju, takže končím, mějte se všichni hezky a přeju všem do Nového roku jen a jen hodně zdraví... Protože – kdo ho má, ani neví, co vlastně všechno má...

Kristína

linkuj.cz vybrali.sme.sk