Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Tak Vám takhle asi před 14ti dny přiběhnu - jako každé ráno do kanclíku, otvírám okno, aby vniknul čerstvý vzdoušek do kutlochu-zaprďochu, svlékám kabát, šálu... šup s tím do skříně, dělám si kafíčko a šípkový čaj (do konvice pro kolegy až dorazí), usedám a pouštím počítač s myšlenkou, jak rychle juknu na Kudlu, než bude v kanclíku nával.... a co - nevidím na klávesnici mám docela malého, ve staniolu zabaleného, čokoládového mikuláška...   Kouknu po ostatních klávesnicích a na každé je malý čokoládový mikulášek... Každý jinak barevný, docela mě to pobavilo a rozesmálo, bylo to takové dětské.... že by tu včera večer byla dcerka pana šéfa? 

     Je to taková malá milá holčička, když jsme tu nastoupili, ona každému namalovala obzvláště vydařený portrét čtyřbarevnými zvýrazňovači, aniž by nás před tím viděla a ten máme každý dodnes vyvěšený na nástěnce. V první chvíli jsem si taky myslela, že si tam mikuláška někdo zvečera zapomněl, ale ne, věřte – nevěřte, byl to dárek od Mikuláše. Když dorazili kolegové, každý měl stejnou reakci jako já a všichni jsme se řehtali, jak to bylo milounké překvapení. V závěsu za posledním kolegou dorazil pan šéf a zastihl nás, jak se cpeme mikuláškama. "Jé, taky máte Mikuláška pane šéf?", zvědavě se dotazuju. "Ty jsem Vám dal já", zní odpověď . "Fakt jo? No to jste nás ale strašně moc potěšil, že na nás takhle myslíte!"

     Panu šéfovi se rozzáří tvář: "Ale Šimono, já na Vás myslím pořád, na všechny, obzvláště ve výplatních termínech a jsem rád, že jsem vám udělal takovou radost, že jsme tak pěkně vyřešili ty čtvrtletní prémie, já jsem spokojený, vy jste šťastní, tak to má ve správné firmě být!!! A ani mě to moc nestálo!" dodává, my nevycházíme z údivu a pan šéf pokračuje: "Tak jsme se odměnili, pobavili, no tak se pochlapte a vzhůru do práce!"   "Já se mám taky pochlapit, pane šéf?" (Stále se s tím nemohu nějak ztotožnit.) "Tak se skoč vyčurat, ať nežiješ v nejistotě", křičí další kolega z vedlejší kanceláře. "Hele, Šimono, víš proč nehrál Bruce Willis v Titaniku?" – "To nevím", (a usilovně přemýšlím, proč vlastně? vždyť je to docela pěknej sexy chlap) ... a to už mé přemýšlení přerušila rychlá odpověď: "Protože by je tam všechny zachránil, to je přece jasný!", ozývá se od vedle.

     Kolega Bob mi nabízí svého Mikuláška: "Šimonko, dám Ti svýho Mikuláška, sněz ho, jo? Já bych byl zase po něm moc opálenej, jako minule."  Bob je moc hodný a dobrosrdečný kluk, ještě nikdy jsem ho neviděla ve špatné náladě, ale je velikej alergik, čokoládu a mlíko vůbec nemůže (mít jeho dietu, to by mě tedy zabilo, to je zrovna to, co mám moc ráda), občas mu vyrazí malé pupínky, množí se pod očima víc a víc, až se slejou do velikejch červenejch lívanců a v závěru vypadá, jako když to přehnal s horským sluníčkem. "Díky nechci mikuláška Bobe, držím dietu, úplně mi zkazíš figuru."  "Moc Tě prosím, sněz ho, udělej dobrej skutek, přemoz se", (pokouší mě, ví, jak moc tu čokoládu mám ráda, jestli ho tu budu mít ještě chvíli, tak ho sním a to mi vůbec neudělá dobře. "Vezmeš si mě snad na svědomí, Bobe?" Ale pak v rámci dobrého skutku a svého čistého svědomí, pojídám nenápadně Bobovýho mikuláška, mňam mňam, co by se člověk pro kolegu neobětoval, že jo?

     Od vedlejšího stolu se ozývá: "Šímooooo, už máš napečený cukroví? Dones vzorky ve velký bedně, my ti ho otestujeme, jestli je jedlé." "Ještě ne", odpovídám po pravdě, "Nemám troubu, tak mi to jde v remosce kapánek pomalu". "Hmm", slyším od vedlejšího stolu: "Tu my také nemáme, jedinej trouba jsem doma já, budeme fasovat u maminek."  Ccrrrrrr, zvoní dole zvonek, přivezli nám novou tiskárnu, mohli jsme si ji dokonce sami vybrat, před koncem roku máme povoleno utrácet. "Ale zase rozumně", jak říká pan šéf (v lednu bude tuhej na škubání, tak toho musíme teď využít). Starou tiskárnu jsme tuhle ve spolupráci s Bobem nějak malinko podrtili a ona se na nás zlobí a ani návštěva pana opraváře to nevyřešila, občas nějak trucuje, zvlášť, když ji nutím pracovat já nebo Bob. "Jejku, to je veliká bedna, kam jí dáme?" "Dejte ji doprostřed, jinde stejně není místo, jéé, je jako stoleček, hele vybalte svačiny a uděláme na ní raut! Kdo máte co dobrýho?"       

     Crrr zvoní telefon, tak ho beru, představuji se a naslouchám, jak bych volajícímu mohla pomoci, zakrývám sluchátko a volám: "Kde je Olda, to je pro něj z Komerční banky!" Odvedle se ozývá jeho kolega: "On kadí, řekni jim, že až to ustřihne, tak jim brnkne". No, některé věci se musí prostě filtrovat a tak filtruji: "On má, prosím, právě nějaké neodkladné jednání, nechte mi tu telefon, zavolá vám určitě zpět"..... Mezitím se můj kolega od vedlejšího stolu porýpal ve staré tiskárně obrovským kuchňským nožem, zepředu i zezadu, když to viděli ostatní, odpískali to, bylo jasný, že to jeden z nich nepřežije ve zdraví, a byli šťastní, že máme tu novou, takže velké ztráty vlastně nehrozí. Ovšem kolega z ní nakonec vyšťoural nějaký bušus, který tam evidentně být neměl, stará tiskárna pak zase začala znova – oproti všem předpovědím –  chodit a my všichni jsme museli kolegu celý den strašně chválit, jaký je úžasný a vlastně ve firmě nepostradatelný...

     Je pěkný dělat s prima lidma, vždyť s nimi trávíte převážnou část svého času, tak i já vám do toho Nového roku přeji jen a jen samé prima lidi okolo sebe!!!

Přeje Šimonka

linkuj.cz vybrali.sme.sk