Jak jsme si tak seděli na té kašně, užívali si to tu a odpočívali, napadlo Helenu, že zkusí svou dlouhou rukou vylovit z vody pár čtvrťáků, co tam naházeli pro štěstí rozmařilí návštěvníci před námi. Vždycky, když dostane Helena takový skvělý, na první pohled klukovský nápad, jsem ve střehu. Nekouká z toho totiž nikdy, podle mých zkušeností, nic dobrýho. Jenomže – říct jí to, jako bych ji ještě popostrčil. Já jsem ten poslední, koho by poslechla – existuje-li vůbec kdo takový. Už jsem na různých turistických místech viděl spoustu naházených mincí, někdy hotový poklad, ale NIKDY NIKOHO, kdo by je vyndával. Tak jsem věděl hned, že to není moc dobrý nápad, tenhle výlov. Ale Helena mě uklidňovala, že tu přece nikdo není, nikdo nás nevidí a je to přece jenom pár drobných... Stejně je pak nahází do hracího automatu. Alespoň bude mít s čím hrát. Věděl jsem, že moje slova tu nic nezmohou. Bylo by to jen to pověstné házení hrachu.

     Všechno šlo kupodivu jako po drátkách. Už vylovila dva čtvrťáky a nikde nikdo. Když se nenápadně natahovala pro čtvrtý, objevili se náhle v jedněch dveřích tři chlapi jako hory, místní ochranka a zamířili neomylně k nám. Ani herecký výkon v tu chvíli Heleně nepomohl, že si tu jenom tak z dlouhé chvíle omývá dlaň. Pomalým krokem došli před ní, obstoupili ji a chtěli vidět, co to má v té sevřené dlani. Vše bylo rázem jasné. Z rozevřené dlaně vypadly pomalu zpět do vody tři čtvrťáky, ale nezdálo se, že by tím byla věc vyřízena. Naopak – začal výslech! Mě si vůbec nevšímali, zlodějem tu přece byla ta před nimi sedící žena. V tu chvíli jsem to viděl černě, bylo po srandě... To už asi konečně pochopila i Helena, že brát peníze kasinu, které je založeno na jejich hromadění – jak je vidět – nebyl moc dobrý nápad a mýlila se, když předpokládala, že tyhle mince od návštěvníků v kašně kasinu vlastně ani nepatří. Takže: její doklady, co je zač, kde bydlí, co tu dělá apod. a já to sledoval sedíc kousek od ní. Zvědavým pohledem jsem přejížděl všechny ty donucovací prostředky, zavěšené za jejich opasky ve výši mých očí a v duchu jsem uvažoval, jaký trest se z toho nakonec vyklube a jestli je třeba čistě náhodou neobměkčí její neoddiskutovatelný ženský půvaby. Myslím, že pokud by se nejednalo o prachy a nebylo to v Americe a navíc v kasinu, kde tady všude je to postavený tak, že tu jde JENOM O PRACHY, možná by ten půvab na tyhle chlapy zabral, ale tady asi ne ... Vůbec to totiž na nic takovýho nevypadalo, že by chtěli přivřít byť jediný voko.

    Nezabrala ani informace, že je z Evropy a jenom tu projíždíme. Já už v duchu vobíhal advokáty a sháněl prachy na složení kauce nebo pokuty. Jenom, aby ji ten místní soudce nestanovil moc vysokou. Pak ještě zjistí, jak to mám s pojištěním káry, kde přespávám a mám hned další výdaje, než proběhne soudní stání. Tak, to mi tu ještě chybělo! Tenkrát jsem totiž adresu toho newyorskýho právníka ještě neměl. Je sice pravda, že to byly jenom mizerný tři čtvrťáky a stejně je nakonec vrátila, jenže mohli by klidně říct, že jen proto, že přišla místní ochranka včas. Kdo ví, vo kolik prachů by asi kasino přišlo, kdyby ji to nepřekazili. Takže, TENHLE tříčtvrťákovej argument by určitě neprošel. Americká společnost je svobodná a aby taková i zůstala, proto tomu taky odpovídají odstrašující tresty. To, aby si tu svobodu někdo nevykládal jako anarchii.

     Ještě vloni bylo na každejch dveřích z vnitřku kabinky na WC u „Sama" (alespoň u chlapů) vylepený varování – „rozmysli si to dobře, než TO ukradneš, protože, až tě chytneme, kromě toho, že to vrátíš a dostaneš pokutu, vyfásneš taky 2 až 5 let natvrdo". Letos už na restroomu zbyl jenom nápis na zdi před východem, že je potřeba si před návratem do práce VŽDYCKY umýt ruce. Holt, když už Sam není, mladí, co to převzali, nechali ceduli sundat. Ale, jestli to bylo rozumný, to vám vážně neřeknu. Mně to tedy připadalo směšný. Tak jestli se to náhodou někdo z vedení nedozvěděl. Ovšem, taková pálka ve Státech za jakoukoliv i malou krádež, tak ta podle mě pořád platí...

     Když byl výslech u konce, vyzvali Helenu, ať je následuje. Zved´ jsem se taky, abych šel s ní. Zamířili jsme na opačnou stranu,  než odkud k nám ochranka přišla. Zjevně nás vedli k jednomu z východů z kasina. Protože jeden z nich před chvílí něco povídal do vysílačky, tušil jsem, že nás – vlastně Helenu – vyvádí ven, aby ji někam odvezli. U dveří ten, co vedl výslech, ukázal Heleně na dveře a po dramatické pauze jí DŮRAZNĚ vyzval, ať IHNED opustí kasino a dodal, že další pobyt zde má  Z A K Á Z A N Ý  ! ! !

    Děsně jsem si oddechl a nebyl jsem sám! Odcházeli jsme odsud oba jako opaření, JAKO DVĚ ZMOKLÉ SLEPICE, tedy – zmoklej kohout a zmoklá slepice spíš, i když já v tom byl úplně nevinně... Myslím, že rozhodla informace, že Helena přespává v autě na parkovištích. Taky možná nechtěli sepisovat spoustu lejster kvůli takovým chudákům, co jsou navíc tak mdlého rozumu, že vůbec netuší, k čemu jsou ty černý polokoule na stropě v každým kasinu a proto si tu klidně zkouší před kamerami kasino okrást. Pravdou je, že takovou lekci Helena potřebovala jako sůl. Do té doby mi prostě nevěřila, že tady v Americe se nepsaná pravidla, zákony a předpisy prostě dodržují a nejsou to Čechy, kde žije 10 mil. Švejků, co si myslí, že zákony jsou od toho, aby se porušovaly nebo alespoň obcházely a dodržuje je jenom pár naivních blbečků, kteří se pořád všeho jenom bojí. Na další courání po kasinech ten večer už nějak nebyla nálada a tak jsem se stačil i v tom horku ještě i dobře vyspat, na což zrovna tady, kde nemají žádný hodiny, nezbývá nikdy čas.

     Rána jsou v tomhle městě pro většinu návštěvníků kalná i krutá zároveň. Buď kvůli hráčské kocovině, nebo proto, že za denního světla bez pomoci barevných světýlek to tu jaksi ztrácí to večerní kouzlo. Něco málo jsme pojedli – už mírně vzpamatovaní ze včerejšího drama – a vypadli po rozpálený dálnici pryč z tohohle náhle poněkud  n e v l í d n ý h o  města na západ, směr Město andělů a „Tichej" oušn, jak jednou Láďa s nelíčeným překvapením ode mne zjistil, že je český pojmenování Pacifiku. Protože, nevykoupat se v něm, i když je zde pěkně studenej, by asi Helena nepřežila.  A to jsem ještě netušil, že se po mně bude vyžadovat polehávání i procházka po zdejších plážích, abych si to tu moh´„užít" i já – při mém zcela „nepochopitelném" odporu k takovým aktivitám. Mě totiž stačí klidně jenom dvě hodiny i ve stínu, abych dostal barvu zralýho pomeranče, co se stejně tak rychle oloupe, a já pak týden nemůžu nejen vůbec chodit – což se ve Státech dá přečkat, když máte káru – ale hlavně pak ani šlapat na plyn. No a to je tady ale vopravdu problém jako hrom.

     A tak jsem si zase jednou uvědomil, že není nad to cestovat ve dvou ...

Toulavej, Plzeň