Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Proč brát všechno dogmaticky? Proč ne s potřebnou nadsázkou? Následující text, který do komentářů "přitiskl" Petr, rozpoutal bouři ve sklenici vody. Souhlasím svým způsobem s oběma stranami, stejně tak mám i k oběma stranám své výhrady.
A navrhuju si nad jednotlivými body, do kterých jsem zmíněný text tak trochu rozdělila, popovídat... Vlastně si víc myslím, že je na tom hodně pravdy.

1) Neříkala bych, že k němu budu milá až potom, co bude milý on, protože muž přece nemůže vědět, co to je být milý, ale byla bych k němu milá, aby se naučil, co to znamená a jak je to pro něj výhodné. Nenutila bych ho žít podle svých očekávání, ale očekávala bych, že bude žít svůj život.  Už bych ho nekritizovala. Tohle s muži moc nefunguje, většinou se zaseknou a nikdy na tuhle "prohru" nezapomenou. Naopak, vždycky, a i za tu sebemenší věc, bych ho chválila.  Víc bych mu naslouchala a méně ho poučovala. Vím už totiž, že muži říkají stejnými slovy něco jiného než ženy. A také že mluví málo, ale co řeknou, na rozdíl od žen udělají.

Tohle je přeci nápad, který se hodí pro oba – prostě nečekat „co až ten druhej"... nedávat přízeň jen výměnou... (Dovoluji si upozornit na vaše vlastní reakce v příběhu „Smutňocha", který „nedal dárek, protože ona mu taky nic nedala". Toho druhého prostě ten vzdělanější musí naučit dárky dávat i přijímat, obojí je totiž veliký kumšt. Protože vymyslit si něco pro potěchu, už chce opravdu se zamyslet, co tomu druhému udělá radost, a ne jen něco dávat, „aby se neřeklo". A to se týká i onoho občasného pochválení, uznání... Pochopitelně, ne jak se tak hezky česky říká, lézt tomu druhému kamsi, ale umět potěšit třebas jen dobrým uznáním...

2) Nenechala bych se kamarádkami přemluvit k tomu, abych o něm mluvila negativně. Naopak, vždycky bych stála při něm a bránila ho, třeba proti kamarádkám, ale dokonce i proti svým rodičům. Vím už totiž, že když žena následuje svého muže, zvláště v dobách krize, vždy ji to nakonec posílí a o to víc je sama sebou.  Už bych nevyžadovala, aby mi i po letech vyznával lásku před svými kamarády a už vůbec ne před jeho nebo mými rodiči nebo kolegy. A nechala bych na něm, jestli se budeme na veřejnosti držet za ruce.

Nápad dokonalej, ovšem ve skutečnosti je to jako desatero – víme, co bychom měli, ale málokdo se podle toho chová. Kolik z nás to dělalo, nebo alespoň zažilo... Když si smutnice či smutňoch stěžují, říkají, jak je ten druhej fůůůůůůůůj... Průšvih je, když dotyčný ublíženec si postěžuje, a pak se s partnerem večer nááááádherně malebně plasticky přítulně a skotačivě usmíří - co pak? Jak se tvářit před těmi, kteří zatím vědí jen to, že chudinka je tejraná zrůdně odporným gaunerem... A ono to zatím už další den všechno klape a láska je zas jako trám... Co si o nás pak mají myslet? Kdysi dávno bylo takové přísloví: „Ženská má zástěrku proto, aby jí všechno přikryla". Pochopitelně, že tím myslím jen ty běžné rodinné šarvátky, kterým se nejspíš žádné manželství či vztah nevyhne. Pochopitelně, že když už si stěžuju s hlavou v podpaždí, tak asi mám proč... A – jako vždy – vztahuje se to na pohlaví obé...

3) Pokud bych chtěla, aby opravil kapající kohoutek, zmínila bych, že obdivuji jeho organizační schopnosti, s jakou vždycky dokázal sehnat opraváře (nechala bych na něm, kdy a jak), a jen tak mimochodem bych vyjádřila přání, aby ten kohoutek přestal kapat. Nenutila bych ho chodit se mnou nakupovat, ale o to víc bych obdivovala, jak dokáže sehnat co je třeba.  Vysvětlila bych mu každý měsíc, že před menstruací a často i během ní budu říkat věci, které  tak ve skutečnosti nemyslím – aby to nebral vážně (aby se k smrti nelekal že je našemu vztahu konec). Domluvila bych si s ním jasné signály – například, když přijdu nahá, mám chuť se milovat. Tomu neodolá žádný muž na světě! Nebo když si dám na hlavu ručník a bolí mne hlava, aby nepodléhal hlubinné krizi, že zase něco zkazil. Už totiž vím, že mlčení ženy je mučení muže a muž je z ženy stále poněkud zmaten.

Vždycky jsem obdivovala kumštovně správnou dávku diplomacie, se kterou ten „šikovnější" manipuluje druhého. (Prosím, berte tyto termíny stejně tak nevinně, jako je v tomto případě myslím!) Dokonce bych to řadila do půvabných rodinných rituálů, které mají být, které vytvářejí rodinný klíh, jsou tajnostmi rodinnými, nutnými, pamětihodnými. Ano, myslím tím např. to, že je-li v koupelně pověšen modrý ručník, znamená to, že dneska děti musíme co nejdříve utahat, nacpat, pohádkami omámit do spánkového bezvědomí, abychom si pak udělali příjemnej večer spojenej s hrátkami na tatínka a maminku, co dělají miminko...

4) Nikdy bych mu nekladla nezodpověditelné otázky, protože už vím, že když muž něco neví, je ponížen a bere to jako životní prohru. A také bych o něm už nechtěla, aby rozhodoval, který svetřík mi víc sluší. Nerozčilovaly by mne jeho ironické poznámky, protože bych už věděla, že to je jako když kluk podrazí holce nohy, tedy způsob pozornosti a vyjádření zájmu.

Za pár let – co pár let – i za pár měsíců jsou mnozí z nás vzájemně přečteni, znají jeden o druhém jeho slabiny, na chloupek přesně vědí, co a jak použít, jak dotyčného pěkně vypěnit, vytočit, totálně naprudit. A bohužel se tyhle podpásovky pak v patřičných okamžicích používají... Ono totiž – jak už jsem se výše zmínila – udělat druhému hezky, je podstatně těžší a náročnější, než ho naštvat... Pokud to zvládnete, je království pozemské vaše.

5) Nejprve bych ho nakrmila, a až potom bych si s ním povídala. Nevytírala bych a nezametala pod jeho židlí, když na ní zrovna sedí, protože už vím, že i on v bytě potřebuje svůj bezpečný koutek a je tím ponižován. Nevyčítala bych mu noviny a televizi, protože už vím, že to jeho způsob relaxace po práci.

Tohle, co vám napíšu, dělala jedna známá. Sotva manžel vstrčil klíč do zámku, už byla za dveřmi a hned na něj všechno vysypala... Co kdo řekl, co kdo provedl, proč není tohle, jak to, že přišel pozdě, nojo, zase nevyřídil tohle, a maminku taky nezavolal, nechal špinavý ponožky u postele, zase nevyzvedl boty z opravny...A xichtík má taky furt nataženej... A nezastavila tu pusu a nezastavila. Já vim, uznávám, on ten její opravdu byl „lumen", ovšem – ona si ho vybrala, pěkně dlouho ho před svatbou znala, pár lidí, co jí ho rozmlouvali, se taky našlo – tak co se pak rozčiluje? Tímhle způsobem rozhodně nemá šanci ho změnit... Pokud tedy se vůbec má ten druhý přetesávat k obrazu našemu. Co jsem se do ní nahučela – nech ho, nelez do tý předsíně, počkej, až se vydejchá, dopřej mu, aby z něj vyprchal vztek z práce, metra, atd., nevnucuj mu svoje problémy. Však on si pro ně přijde sám... Vždyť pak se nediv, že jednou, když už bude jen pár kroků ode dveří a představí si, co ho za nimi čeká, že se jednou otočí a půjde raději kamkoliv jinam.... Jo, a když přeci jen nepřijde, když je to k domácím problémům hluchounek a netýkavka, tak trocha diplomacie zvládne všechno s elegancí... Stejně nechápu, proč uznáváme profesi „diplomat" v zahraničních službách, když ve vztahové oblasti to bereme víceméně pejorativně... Velikánská chyba. Přeci umění jednat s lidmi je něco, co by se nejspíš mělo studovat i pro soukromý život, nejen pro státotvorné záležitosti...

6) Neustále bych mu dávala najevo, jak mi imponuje, a sama bych se ho snažila co nejvíce (něžností, péčí, nebo nahotou) inspirovat. Nikdy bych mu neříkala, že se k sobě nehodíme, protože je tak jinej, ale obdivovala bych ho, jak je krásně jinej. Omezila bych sledování telenovel a romantických filmů, protože se skutečností nemají pranic společného: programují nás k závislosti ke konzumu – propagovaných předmětů a pomyslných rozkoší. Už také vím, že poměřovat toho mého vyretušovanými krasavci z obrazovky je nesmysl a začátek konce vztahu.

Jsme lidi různé a jiné, někomu by nedostatek Rodinných pout či dalších teleptákovin způsobil deprese a nadýmání, jiný to rozhodně nemusí a zmíněné těžkosti by mu působil opak. Takže záleží na rodinném výběru. A pokud jeden je móc proti a druhý móc pro, dá se to vyřešit buď dvěma televizemi (jeden v pelíšku u televize, druhý v obejváku u Posledního úderu II. světové), případně videem, na které se něco z toho nahraje. A stačí si třebas hodit koňurou J)). A to, že v telenovelách jsou plejbojové či přímo ozdoby dámských ložnic, kdežto doma máme něco na způsob dobroučkého vojáka Švejka? No a? Pánové se přeci taky rádi podívají na pěknou číču, která silikony vydává za origoše, věky se živí jen salátem. Ovšem – doma mají tu svou, se kterou si dají lahodný gulášek se sedmi... Tak proč ne, žejo?

7) Nepřipravovala bych se na milování pozdě v noci dvacet minut v koupelně, protože vím, že by mi mohl usnout, ale pomilovala bych se s ním, a až pak bych šla do koupelny. A i kdyby zpočátku nechtěl, už vím, jak snadné je přemluvit ho k tomu. Při milování bych ho za neustálé chvály stále učila, jak mne potěšit. Už totiž vím, že zatímco žena je desetkrát citlivější než muž, a to na celém těle, muž je skutečně citlivý většinou jen na tom jednom místě, takže evolučně nemůže mít nejmenší ponětí, jak hladit ženu. A uvědomuji si také, že to má v tomto a jiných ohledech se mnou těžké, protože jemu ke spokojenosti stačí, abych přišla nahá.

No, když už mám k té koupelně důvod, tak ho po chvilce nezavolat, proč mu neříct o podání šampónu? A i to, jak se mluví v jednom půvabném vtipu na téma, co dělají lidé po sexu, se dá vyřešit... (Mj. nemyslím tu poslední variantu, která zní, že on jde pak domů, k manželce J) Snad ten vtip znáte, ne?

8) Kdybych znovu žila se svým mužem, byla bych mu vstřícnou, jemnou a přijímající ženou, a on by pak tím víc byl uvolněným, ale zároveň silným, citlivě na mé potřeby reagujícím a oporu poskytujícím mužem...

Pochopitelně, že totéž se přeci týká i chlapa, pánové... budu-li vstřícným, příjemným mužem... atd. atd...

**************************************************

Je toho dost – tak co vy na to – přátelé? daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk