Spíš jsem totálně vyřízená přípravami na prachmizernou přestavbu olysalého panelákového jadérka na obyčejnou (ale hezčí J) koupelnu a WC, kam bych mohla v pohodě docházet po zbytek svých pozemských dnů. A protože zeď WC je současně i zdí kuchyňskou, přidala jsem ještě kuchyňku… Nikdy jsem si nedovedla představit, co tohle ve skutečnosti představuje. Ani když jsem měla kamarádku stavbyvedoucí, se kterou jsem pěkných pár podobných „staveb“ prolezla.  

     Viděla jsem přerod obyč umělohmotných koupadel a chrčivých záchůdků na zámecké koupelny s těmi nejneuvěřitelnějšími masážními vymoženostmi. Ale nezapomenu na přestavbu jednoho středně vybydleného 3 + 1 v  předlouhém paneláku kdesi na pražském Proseku. Během necelého měsíce se z něj stalo obydlí hodné předního moskevského mafiosa – však také vynaložené investice předstihovaly mé nejdivočejší sny… Jen koupelna: vana kolem 60 tisíc, masážní panel 150 tisíc, umyvadla, baterie, toaleta zavěšená vedle bidetu – o obkladačkách, dlažbě, zrcadlech a rozličných doplňcích ani nemluvě – stála onoho bratra přes pět stovek tisíc… V onom bytě se „prostavělo a za vybavení utratilo“ víc než dva melouny. No, ale přitom zas tak nějak moc extra to nevypadalo.

    Já ovšem toužím po zcela obyčejných prostorách a věřím, že budu spokojená. Až… Ano, až to všechno vyklidím, připravím a někoho si na to seženu… Zatím věřím, že nejhorší ze všeho je první fáze – vyklidit „bojový prostor“. Už jsem téměř vyprázdnila předsíň, koupelnu i WC, v obýváku je ve středu pokoje sešoupnutý prázdný nábytek. Jeden pokojík je snad ke stropu zaplněn krabicemi se všemi těmi krámy, které jsem za léta navetešila; ve druhém mám stolek s počítačem a všechny potřebnosti, postel, televizi a všechno oblečení (manželovo, moje i to, co tu zůstalo po mé dcerce.) Hrozné bylo vyklidit kuchyň – jen jsem si nechala v obýváku na stolku mikrovlnku, varnou konvici, pár talířů, hrnek a příbor, vedle ledničku.

    Ale tohle všechno asi hodně z vás zná. Já to teprve prožívám a musím přiznat, že každou chvilku upadám do depresí… Občas si říkám, že to nezvládnu, že určitě si najdu nějakou nešikovnou bandu neumětelů, kterým dám své poslední úspory a bůhví jak to dopadne. Pak se mi však povede objevit nějaké volné místečko, kam by se ještě něco dalo dát (no, tak úplně to ještě vyklizené nemám, stále se najdou nějaké ty neudatelné zbytečnosti), a do duše se mi zase vřine bezva nálada a velká odhodlanost. I moje milovaná "zelenina" byla exkomunikována na balkón, nahoru na různé krabice...

   OK, všechno by bylo fajn, nebýt toho, že jsem tak před deseti dny ulovila už zmíněnou parádní chřipku. Kamarádce, která mě zásobovala paralenem, kapičkami proti tomu i onomu, cucacími bonbony na dýchání a především i nějakým tím jídlem, skládám veřejně obrovský dík. Dokonce jsem jí ve slabé chvilce odkývala, že bych šla k lékaři, ale nevím, proč se jí nelíbilo mé zdůvodnění, že „teď ale neee“ – řekla jsem, že snad později, až mi bude líp (uznejte, přeci v tomhle stavu nebudu dvě hodiny sedět někde mezi nemocnými).

     To, že se moje počítadlo ze solidarity se mnou nakazilo také (Pavla by mohla vyprávět, jak jsem vyváděla a naříkala, když mi AVG ohlásilo přepadení virem), ale nakonec se mi, díky výše jmenované, podařilo notebook uzdravit. Ovšem, v nastálém zmatku jsem zapomněla totálně všechno, nevěděla jsem si vůbec rady. Povedlo se, na www.grisoft.cz mají léčivky pro tyhle mašinky :-))).

    Horečky mi nejspíš spálily poslední funkční mozkové závity, jinak by se mi nemohlo přihodit to, co dnes: Šla jsem si koupit „něco“. V obchodě, když jsem odstála vleklou frontu u pokladny, jsem zjistila, že jsem si nevzala peněženku. Doma jsem zjistila, že jsem šla v pantoflích. Pak, do třetice všeho "sklerotického", jsem nemohla najít mobil. Ale – znáte to: vytočila jsem si číslo pevným telefonem. (Už jsem se bála – kde, kam, do čeho – mi v tom binci zapadl). A víte, co mi začalo zvonit? Levé ňadro… měla jsem mobilek v kapse u košile ….

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk