Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Genetická mutace zhustila síť synapsů mých mozkových neuronů, zvýšila jejich propojení, což má za následek, že jsem schopná vnímat v příčinných souvislostech zážitky minulosti a přítomnosti a dokonce je projektovat do budoucnosti. A především: byla jsem schopna předat tyto schopnosti jako dominantní genetickou vlastnost svému potomstvu... Můj případ zpochybňuje doposud platný předsudek, že psí vědomí se odehrává pouze v přítomnosti. (To zíráte, co všechno znám...)

     Často mám dojem, že ztráta vědomí individuální a společenské kontinuity platí spíše pro dvounožce. Damnatio memoriae – ztráta paměti a  historické kontinuity byla ale rafinovaně praktikována již ve starém Egyptě a imperiálním Římě, kde úředními zákroky mizely vzpomínky na nepohodlné události a osoby. Tato praxe se táhla dějinami států a církví až do „totáčů" naší doby. Dokonalosti ve vaporizaci (či vypařování non persons a jejich činů) dosáhla tzv. „rodná strana" a na vypařené, zapařené a tím i řádně zasmrádlé mozky trpí dodnes aktéři komunistické minulosti – soudím tak např. podle srovnávání nesrovnatelného, totiž nezapomenutelného přirovnání výsledku voleb 2006 k únoru 1948, kterým nás – jak si jistě všichni pamatujete – oblažil přední český „státník".

     Ale přesto: k sepsání pamětí mne nevedl nějaký intelektuální popud, nýbrž spíše nerozhodnost mého pána, který sice o nutnosti memoárové dokumentace hodně mluvil, ale pochyboval o dostatečnosti svých výrazových schopností vylíčit věrohodně život generace, která měla v kostech vzpomínky na první republiku, protektorát a navrch ještě desetiletí komunismu v jeho různých variantách – od stalinismu až po iluzi „socialismu s lidskou tváří". "Uchovat to, čím jsme žili, nic nepoztrácet, postavit dům vzpomínek" -  napsal pan Antoine de Saint Excupery. Mě se tato myšlenka moc líbila a chtěla bych, aby prolínala i moje zápisky. Stala jsem se proto písmákem naší malé rodinné smečky (mé paničky, mého pána a mne) – snažím se popisovat situaci lidí, kteří byli okradeni dobou temna o svobodný rozlet mládí a místo toho byli vtlačeni do preformovaných schemat tzv. socialistické společnosti, přesněji řečeno nomeklaturní společnosti, formované podle představ nevzdělaných „aparátčíků". Můj psí osud se totiž vezl s osudy mých pánů (a dokonce ho podstatně ovlivnil).  

     Po šoku bratrské pomoci moji pánové raději skočili do neznámých vod, aby vyzkoušeli vlastní schopnosti v jiném společenském systému, než aby do nedohledna živořili a nedůstojně se káli se za svá politická pomýlení. A tak normalizační variantu Husákovského gulášového komunismu, ve které již nepřevládal strach ze zatčení a trestů smrti jako primární stav ducha, ale kde spíše dominovala vyčůranost, jsem již díky Bohu pozorovala zvenčí. Normalizace byla jistý druh politického somnambulismu většinové společnosti, prožívaného na chalupách, vyrovnávající nedostatkové hospodářství vidinami Neckermannových katalogů, které sloužily jako okno do tehdy fungujícího světa. Akademičtí umývači oken, topiči a kulisáci obohatili sociologii o specificky českou společenskou vrstvu...

     Ale ne každý, kdo bude číst mé vzpomínky, má zkušenosti s psychologií psa, s psím biorytmem a s jeho etogramem, což je inventář vrozeného chování. Než se rozepíšu, ráda bych vás seznámila se svými životními zvyklostmi, které se značně přizpůsobily životnímu stylu mých pánů. Musím zdůraznit, že moji pánové byli též moji kamarádi. Jsem hrdá na to, že jsem pes (vlastně psice), na své instinkty, které přetrvaly 20 000 let našeho nejtěsnějšího soužití s lidmi (mnohdy spojeného s ponížením, vykořistováním, mnohým korumpováním a též i nezdravým hýčkáním). Také uznávám, že zdomácnění zanechalo na našem charakteru hluboké stopy. S vlkem by se dnes vzory chování nás, domestikovaných psů, v mnohém rozcházely...

linkuj.cz vybrali.sme.sk