Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Tak abyste věděli, také jezdím MHD a nejraději mám tramvajky. Dají se tam zažít docela veselé příhody; občas stačí, když pozorujete lidi jak se tváří, jak se jim to, na co myslí, vepisuje do tváří, občas tam někdo velmi nahlas telefonuje a vůbec mu nevadí, že celou jeho složitou rodinnou situaci slyší celá tramvaj. Jsou tam lidé naprosto různí, občas potkáte i nějakého cvoka, co si sám povídá. Tuhle měl na naší tramvajové trase duchovní kázání jeden nepřizpůsobivý občan, pěkně mě překvapil v mnoha směrech.  Vídám ho tam často, je invalidní o berlích, nemá nohu, je zakutlanej v kapuci, raději od něj udržuji odstup, působí dojmem, že když budete moc blízko, odnesete

     Asi je to úděl MHD.

     I já jednou byla za blázna, jsem veselá kopa a když se jednou začnu smát, nemá to konec a navíc je to nakažlivý. Jela jsem po nějakém veselém zážitku domů a nastoupila do tramvajky a aniž bych telefonovala nebo cokoliv četla, celou dobu jsem se smála jako blázen, až mi tekly slzy, pak jsem si říkala, že má přece jen něco do sebe, když vás nikdo nezná.... Ve starších tramvajkách byly sedačky červené a šedé a byly vyhřívané, ještě občas jezdí, zrovna včera jsem s ní jela. Ty vyhřívané sedačky mi na tom byly vždy moc sympatický, obzvláště v zimě, kdy je člověk vymrzlý z čekání na stanici; teď jsou povětšinou sedačky už polstrované a v tramavajce je v zimě pěkně telpoučko. Vždy si vezmu nějaké čtení, a tak mi cesta do práce a z práce pěkně a příjemně utíká. Jezdím z konečné, tak si vždy sednu - do té doby, než přistoupí někdo starší, koho pouštím.

     Jeden den po ránu zase takhle cestuju přes řeku. Za řekou pokaždé tramvajka udělá vpravo v bok a jede podél Vltavy, která potéká naším krásným hlavním městem. Hezky spokojeně sedím, čtu si, když tu najednou tramavajka prudce zastaví uprostřed křižovatky před Palačákem a místo doprava jede rovně na Karlák. Asi jsem nastoupila do jiného čísla (honí se mi v hlavě, občas dělám zmatky, zvlášť když přemýšlím nad něčím jiným), koukám a přesvědčuji se, že jsem fakt v tom správném čísle, to už začnou i lidé v tramavajce tušit, že je něco opravdu jinak, než má být. K mýmu velkýmu zděšení začne najednou tramvajka couvat zpět na most, já nevěřím vlastním očím, to se mi ještě nestalo (ani jsem nevěděla, že to má zpátečku, uvažuju). Když se tak rozhlížím, dochází mi, že nejen já, ale všichni jsou v úžasu, který není možný přehlídnout a v duchu reaguji jako správný řidič: "Co pan tramvaják blázní, vždyť do té zatáčky za druhý vagón nemůže ani vidět," a ohlížím se, asi mu to taky došlo. Tramvajka najednou zase zastaví, celá tramvaj stichne, během malé chvilky se rozletí dveře od kokpitu, vyběhe zděšený pan tramvaják, lomí rukama nad hlavou, oči má půl metru před sebou, čelíčko orosené a křičí na celý vagón: "Cestující, prosím Vás, nezlobte se, já jsem to poplet, já jsem jezdil včera jinou linku, já se na tu trasu zase dostanu zpátky, ale až někde ve Vršovicích, tak kdo potřebuje jet tradičním směrem, přestupte si prosím Vás na jinou tramvaj a ještě jednou se Vám moc omlouvám...". Tramavaj se začala otřásat neuvěřitelným smíchem. Směju se taky a zvažuju jestli přestoupím, či pojedu dál s popleteným panem tramvajákem, ale pak jsem raději přestoupila, asi bych šéfovi v práci těžko vysvětlovala, že tramavaj v Praze zabloudila a já z Lužin do Bráníka jela přes Vršovice. Mohl by si to špatně vykládat a v závěru by se to mohlo promítnout na prémiích a to bych tedy zas nerada. Smála jsem se tomu ještě celou cestu, bylo to skutečně neuvěřitelné.

     Jednou si zase tak sedím, v první sedačce za panem tramvajákem a nastoupil starší špatně chodící pán, tak jsem ho samozřejmě pustila sednout, pán byl moc potěšený, milý, hezky poděkoval a usmíval se na mě. Já si stoupla vedle něj a měla jsem dobrý pocit. Ráda se držím těch vertikálních madel, protože se tam můžete chytnout kde chcete, a taky zrovna kde je místo. Nejsem tedy mrňous, ale obr také ne a tak se nerada chytám těch madel horizontálních, protože tam tak trochu visím a ještě u toho musím stát na špičkách (když náhodou nemám podpatky), no co dodat, dvakrát pohodlný to prostě není. (Už na to asi někdo upozornil a přidělali k nim takové umělé šedé úchyty na držení a současně k zavěšení či oběšení). Tak si tedy stojím, stojím, vertikální tyčka žádná, musím se - ač to dělám fakt nerada - zavěsit, je to na nic, pak balancujete na tom nepevném úchytu a je to dost o život (občas je docela humorné, když jedete večer z nějaké kulturní akce, pozorovat lidi, co mají trošku upito, ztrácejí balanc a zavěsí se, občas i usínají a balancují a balancují.) Ale občas je to jak na vlnách v moři, jak jste zavěšení v narvané tramvajce, stojíte na jedné noze (ještě ne na své) a díky tomuto pružnému úchytu můžete plandat s davem - podle toho jak se zatáčí, brzdí či zrychluje.

    A tak tam stojím nad tím usměvavým starým pánem, hřeju se ve svém dobrém pocitu, že je pán spokojený. Když tu najednou tramvaj sebou prudce trhla a zároveň zatočila, já ztratila totálně balanc, vše se to událo velice rychle a než jsem se nadála bác a už jsem přistávala tomu milému panovi rovnou na klíně; naštěstí to byl starý džentlmen a držel mě. Byla jsem červená až na patách, hrabu se rychle zpátky na nohy, hledám svou ztracenou důstojnost a strašně se mu celou dobu omlouvám, v panice, jestli jsem mu něco tím svým rychlým přistáním neprovedla: "Prosím vás, nezlobte se, já jsem fakt nechtěla, jste v pořádku?!?! Nestalo se vám nic? Nezlobte se prosím." Opravdu mě to mrzí, je mi fakt úplně hrozně a taky mám o pána starost. Pán se směje na celé kolo a říká: "ale jen klidně poseďte a nespěchejte s tím vstáváním, ani si nevzpomínám, kdy se mi to stalo naposledy, že mi hezká mladá holka seděla na veřejnosti na klíně.... Škoda, že to není častěji, já bych tou zatáčkou tady jezdil od rána do večera."

     To už zase chytám duševní i fyzickou rovnováhu, vidím že mu nic není, tak se taky směju a dodávám: "no, já být vámi, doma bych to moc neventilovala, jestli se to prolákne vaší paní, budete mít celý týden lečo a to už tak veselý nebude". A to už se nám směje celá tramvaj, dokonce se mezi nimi našli i tací,  kteří vykřikovali: "no tak slečno, nenechte se dlouho ukecávat, manžel se to nedozví, vždyť to je vlastně dobrej skutek." A další starší pán dodává:" Pane, já vám to tak závidím, tohle bych chtěl ještě před smrtí taky zažít".

     Byla jsem ráda, že už byla má stanice a tak jsem se vesele rozloučila s celou tramvají: "Tak snad zas až příště", a juchala jsem do práce s pocitem, jaký jsme veselý národ.

Šimonka, tč. v MHD

linkuj.cz vybrali.sme.sk