Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Zajímavé – i v těchto týdnech, dnech, kdy by "teoreticky" měli být lidé na sebe obzvláště hodní, vycházet si ve všem vstříc, snažit se tomu druhému udělat co největší radost – i v těchto dnech se stejně dějou zlé a ošklivé věci, které se – i v těchto dnech – dostávají před soud konečný... Což mi připomíná nepovedenou popravu z minulého týdne... A tak trochu mě zarazilo, jak se všichni pohoršovali nad krutostí nepovedené exekuce. Osobně se mě to netýká, ale rozhodně si myslím, že trápení, hrůza a bolest těch, kvůli jejichž zmařeným životům "chudák odsouzenec" nyní trpěl, že jejich trápení bylo rozhodně větší, bezdůvodné, zbytečné...

      Ale zpět k oněm "dějinám odplaty". V rámci hledání humánnějšího způsobu byl v USA na konci 19. století použit vynález elektrického křesla. Odsouzenec je při tom upoután ke dřevěné židli, na hlavu a nohy mu jsou přiloženy elektrody, navlhčené slaným roztokem. Místa dotyku jsou oholena, aby se co nejvíce zmenšil elektrický odpor. Popravčí tým se přesune do místnosti, odkud popravu sleduje. Dozorce dá znamení a je zapojen zdroj, napětí 500 – 2300 voltů (v každém státě jinak). Asi po třiceti sekundách je zdroj vypojen, lékař čeká několik sekund, až se tělo ochladí a zkontroluje, jestli vězňovo srdce stále bije. Jestliže ano, je znovu připojen zdroj a takto se stále pokračuje, dokud není člověk mrtvý. Při popravě je v místnosti cítit spálená kůže a maso. Někdy vězňovi vypadnou oční bulvy a zůstávají na jeho tvářích. Vězeň otéká, někdy začne hořet – v podstatě se uvaří. Hnusné, že.

     Známá plynová komora je vzduchotěsná místnost se židlí, na kterou je odsouzenec upoután. Na těle má připojen stetoskop, aby měl lékař vně komory kontrolu nad procedurou. Po dozorcově znamení popravčí klepne do páky, která uvolní jedovatý plyn. Vězeň je předem instruován, aby hluboce dýchal – ale hodně vězňů se snaží zadržet dech. Neztrácejí tedy hned vědomí a je patrná jejich extrémní bolest, třes, zvracení a lapání po dechu – dlouhou řadu sekund. Caryl Chessman předtím, než zemřel v kalifornské plynové komoře v roce 1960, řekl reportérům, že kývne hlavou, kdyby to bolelo. Svědci řekli, že kýval hlavou několik minut... Smrt plynem přichází poměrně pomalu, po 6 až 18 minutách. Po odsouzencově smrti odsají větráky jedovatý vzduch z komory ven a na mrtvolu je rozprašován amoniak k neutralizování zbývajícího kyanidu. Asi za půl hodiny vstoupí do komory úklidová četa s plynovými maskami a gumovými rukavicemi. Před přemístěním těla musí mrtvému rozcuchat vlasy, aby uvolnili zachycený kyanovodík. Takže – taky nic moc...

     Dalším rozšířeným způsobem je zastřelení. Kulky vpálené do hlavy způsobí okamžitou smrt, protože dochází k masívnímu poškození a destrukci mozkových tkání. Britská královská komise všal tento způsob popravy zrušila už v roce 1953. Důvod: není jisté, že popravčí četa dokáže zasáhnout životně důležité orgány. Nechápu, osobně si myslím, že tohle bylo snad nejmilosrdnější. I když – proč vrahům milosrdenství?   

     A jsme v době současné. V roce 1977 se stala Oklahoma prvním státem, který přijal smrtící injekci jako možnost zřejmě nejhumánnější popravy. Postup je následující: odsouzenec je připoután ke stolu, dvě jehly (jedna záložní) jsou mu vloženy do žil, obvykle na paži. Jehly s roztoky spojují dlouhé hadice. První je podán neškodný fyziologický roztok. Na signál dozorce je zvednuta záclona v přilehlé místnosti, ve které jsou svědci. Následně je odsouzenci vstříknuta  látka, po níž během 10 až 15 sekund usíná. Další látka ochromuje svaly.  Poslední je již smrtící injekce; ta zastavuje dýchání a činnost srdce. Ale – jak už jsem v samých začátcích psala – ono není nikdy nic jisté. Jsem zvědavá, jak to následně rozhodnou....

      V naší zemi byl trest smrti zrušen 2. 5. 1990 s účinností od 1.7. 1990, ústavně zakázán byl v následujícím roce. Přesto si myslím, že i když věřím, že mnoho zoufalých pozůstalých by pro trest smrti bylo, není to řešení. Nakonec – stojí to strašně peněz a jemu to vlastně trápení ukončí ráz na ráz... Dobře to kdysi řekla moje dcera, když byla v Oxfordu na studiích. Tenkrát se na toto téma také strhla poměrně bouřlivá debata. Lenka se přihlásila, a velice vášnivě prohlásila: "Jsem absolutně proti trestu smrti!" Lektorka na ni koukala jako na dívku se správným a morálním přesvědčením – ovšem jen do následujícího okamžiku, než Lenka dodala: "Žádná lehká smrt, nic takového!!! Já bych ho mučila a mučila a mučila!!! " (Musím dodat, že to bylo pod vlivem tehdy zrovna čerstvého zážitku – jedna její kamarádka byla bestiálně zavražděná...)

     Jaký je vlastně váš názor – když je stoprocentní jistota, opravdu nehrozí žádná možnost justičního omylu – pro jaký trest byste byli? Ale OK, udělejte si černý kafe a vražedné myšlenky pusťte z hlavy, přeci se vás to netýká.... Nebo byste snad přeci jen měli něco "na toto téma"?

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk