Projel jsem několikrát bájné Tennessee, viděl jsem Nashville i Memphis, ale jen silnici skrz. Není čas se zastavit, není čas se jít někam podívat. A i kdyby čas byl, s touhle obludou tam stejně nemůžu. Viděl jsem u silnice ceduli zvoucí k návštěvě ranče Loretty Lynn, krápníkových jeskyní v Missouri, pozvání k prohlídce starého Saint Louis a co já vím co ještě. Ale ve skutečnosti jsem neviděl nic, jen a jen ty dálnice… Pravda, sem tam se přihodilo něco pro zpestření J. Jako třeba tenkrát v Tennessee. Vezl jsem jakési krabice, už ani nevím odkud a kam, jedno z dodacích míst bylo Knoxville, Tennessee. Ale – kam přesně? Kde to je? Sjel jsem tedy z dálnice k benzínové pumpě, protože pumpaři jsou přátelé ztracených řidičů a nejlepší zdroj informací. Tady byl ale i pumpařův rozum krátký, adresu sice znal, ale zapřísahal se, že v onom místě žádný podnik, kam bych to snad mohl vézt, není, nebyl a nejspíš nikdy nebude. Kde tu jistotu vzal nevím, ale bylo to tak. Tak jsem zvolil druhou cestu: zatelefonovat tam. Hurá, dovolal jsem se a dozvěděl, že mám jet rovně a pak doprava a doleva a kousek rovně a nalevo to je. Nebo tak nějak. Jel jsem tedy rovně a pak doprava a doleva, koukám nalevo a – nic. Už jsem jel dlouho, jedu listnatým lesem, nic. Projedu zatáčkou a přede mnou je železniční most. To by nebylo nic divného, kdyby ten most byl nade mnou, místo přede mnou. Byl to jeden z těch hodně, ale hodně nízkých mostů, byl tak nízký, že jsem měl koleje přímo před očima. Co teď? Za mnou auta, řidiči, ta hovada blbá troubí, jako bych se tam mohl nacpat. Jediná možná cesta byla doleva odbočující silnička, úzká tak, že jsem jel všemi koly najednou po krajnicích. Hrozné… začaly se už objevovat domky – vypadalo to jako nějaké letovisko – lidé se sbíhali, svolávali, protože takovou atrakci tam ještě neviděli… 
     Vzpomínám, jak se mne kdysi někdo zeptal, co děláme, když se ztratíme ve městě. Já odpověděl žertujíce, že to se pak musí jet pořád rovně, dokud člověk nenarazí na fotbalové hřiště. Jako kluk jsem strávil mnohé prázdniny ve Starých Splavech u Máchova jezera, vlastně v takové miniosadě pěti chat za vesnicí. Tam vedla přesně stejná cesta a na konci u chat bylo kýžené fotbalové hřiště. Teda ve Splavech bylo, v Knoxvillu ne. Co naplat, pojedu stále dál rovně a ... co vlastně a? Přijel jsem ke křižovatce, takové T ze silniček jako ta má, když jsem zatočil, projel zadek trajleru břízovým lesíkem. No tenkrát to byl hodně mladý lesík, a jak jsem ho tak po mém zásahu viděl,už asi nezestárnul.
     Stál jsem tedy celý zoufalý v oné nožičce T a zamýšlel zacouvat za roh a pak rovně tam, odkud jsem přijel. Bohužel, statný topol na rohu měl na věc jiný názor a jasně mi dal najevo neochotu k přemístění. Místo 90 stupňů za roh jsem zacouval jen asi 45, do jiného lesíka. Po mém odjezdu to tam vypadalo spíš jako po manévrech spřátelených vojsk, ale já byl alespoň na cestě zpět. Dojel jsem zase k té "mé" pumpě, znovu telefon a dověděl jsem se, že mně už viděli jet dvakrát kolem a teď se dohadují, kde jsem se tam otočil – vždyť je tu nízký most a cesta doleva, co nikam nevede. Uprosil jsem je, ať čekají na silnici a zastaví mně, až kolem pojedu. Pak se to vyjasnilo. Potíž je v tom, že tady v Americe se na čísla na budovách moc nedá, podle toho jsem se tedy nijak orientovat nemohl. Fabriku žádnou jsem také nikde neviděl… Jak to nakonec dopadlo? Ano, skladiště tam bylo, ale takové, co si tam lidi pronajmou místnůstku velikosti garáže – a  ono to tak ostatně i vypadalo...
      Tak to je příběh z Tennessee. Ten stát se mj. vyznačuje nejen známou country music, ale taky strašně přísnými – já vám ani nevím, jak tyhle lidi nazvat výstižně česky... Nejsou to policajti, řidiči jim říkají prostě DOT, což je zkratka z Department of Transportation. Sedí na váhách i jinde, někdy si dají k dálničnímu odpočívadlu ceduli, že všechny traky musí odbočit a oni tam sedí a kontrolují papíry a technický stav trucků. Pokud nezastavíte, jsou okamžitě za vámi, už to tam bliká čím se dá, a je to pak fakt drááááááááhý…   Ti v Tennessee jsou obzvlášní mrchy, jen krok za těmi v Connecticut J. Stát je to dlouhý asi 490 mil (780 km) a u každého odpočívadla tam mají ceduli, že všechny traky musí zastavit. Cedule jsou tam napevno, na sloupcích zapuštěných do země. Původně se dala přes ně sklopit dvířka, která – když se zrovna kontroly nekonaly – nápis zakryla, aby jako všichni věděli, že teď zastavovat nemusí. Zub času, ruce nenechavců, možná i sami DOT, všechna ta dvířka odstranili, takže člověk neví, kdy odbočit má a kdy ne. Odbočujeme tedy všude, i když je jasné, že z devadesáti procent zbytečně; nojo, ale riskněte tu pokutu... Takoví jsou v Tennessee.
     To v Connecticut se mi stalo něco jiného. Jel jsem na západ, domů – po pěti dnech čekání na náklad – a protože jsem byl první den na cestě, byl můj log book v pořádku. Na vjezdové váze do Connecticut byla kontrola. To už jsem slyšel v rádiu, ale protože jsem měl výjimečně všechno v pořádku, klidně jsem jel dál. Byla tam příšerná fronta, trvalo přes půl hodiny, než jsem přišel na řadu a bez ptaní na mně ten člověk zařval, abych zaparkoval a šel támhle k tomu, co tam píše. 
    Zaparkoval jsem, jdu „k tomu co támhle píše“, tam zase fronta jak na maso. Když jsem byl konečně na řadě, začal mi vypisovat pokutu za neplatný log book. Já na to, že log mám v pořádku a jak on to může vědět, když ho nikdo nekontroloval. Navrhnul jsem mu, že ať jde se mnou a přesvědčí se sám. On mi udělal protinávrh, že mi napíše malou pokutu když tam nepůjdem, protože určitě v pořádku není. S těmihle lidmi se normálně nehádám, vychován Veřejnou bezpečností, ale tentokrát jsem trval na svém. Nešel se mnou, ale na místě mi suspendoval povolení k vjezdu do Connecticutu. Proč, to jsem se nedozvěděl. Nastala ta pravá šaškárna, protože jsem se začal okázale připravovat k dlouhodobému pobytu na místě. Nejdřív jsem se zeptal, zda tam mají nějakou kantýnu, protože už začínám mít hlad. Osopili se na mně, cože si myslím, oni že mi nic nedají i kdyby měli. A já zase, že co teda budeme dělat, protože odjet bez toho povolení nemůžu, pěšky nepůjdu, protože to se na dálnici nesmí a krom toho je to daleko. A že se teda o mne musí starat, protože jsem vlastně jejich vězeň. To je zarazilo a nabídli mi, že mně do toho vězení rádi odvezou. Já na to, že to je fajn, já jen zamknu trak a jsem zpátky, no a z čeho jsem obžalovanej, protože já to musím zavolat na podnik, aby si přijeli pro trak. Vůbec jim nedošlo že je to blbost, protože s trakem nemůžu odjet já ani nikdo jiný, když má suspendované povolení. Místo toho mi raději zase povolení obnovili a vyhodili mne. Té nálepky na dveřích se celou dobu nikdo nedotkl a dotyčný papír byl v deskách v traku. Na to si nikdo nevzpomněl…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk