Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Je už tomu dávno. Bydleli jsme na vesnici kousek za Prahou, když můj synek Adámek byl diagnostikován (sice jako nadprůměrně inteligentní) leč dyslektik a dysgrafik. Do té doby chodil do školy o dvě vesnice dál. S tímto zjištěním nastaly jisté životní změny nejen pro nás, ale hlavně pro Adámka. První a podstatná byla ta, že musel dojíždět do školy do Prahy – a to mu bylo jen  sedm let a po cestě čtyřikrát přestupoval.... Mobily tenkrát ještě takhle malé děti neměly, takže jsem trnula pár dní pořádnou hrůzou, než jsem si na tu skutečnost zvykla.

     Když přestoupil na tuto novou školu, jela jsem tam poprvé s tím, že alespoň dva týdny ho budu doprovázet, aby nezabloudil nebo ho někdo po cestě neukradl, celou cestu jsem mu neustále vysvětlovala co jak a kde se jmenuje, jak a kde přestoupí, jak přejde a vůbec různé takové nástrahy, které malého vesnického chlapečka mohou ve velkém městě potkat, a o kterých nemá ani tušení.

     Adámek byl nadšený, vše poslouchal se zaujetím, byl rozený dobrodruh, strašně se do nové školy těšil, vše mu bylo okamžitě jasné a druhý den striktně odmítl můj doprovod, s tím, že to zná a bude jezdit sám, že je velký kluk. Není nad samostatnost, a tak jsem ho nechala. Když to tak cítil... ale pro klid své duše jsem se domluvila s paní ředitelkou, vše jsem jí vysvětlila, ona pochopila a prvních 14 dní jsem tam denně volala, ona se šla vždy po ránu nenápadně podívat do třídy ještě před zvoněním a pak mi referovala, že je vše jak má být a Adámek dorazil.

     Vše bylo o.k., tak už jsem jí pak zbytečně neprudila a nevolala, volaly jsme si jen v nutných případech, kdy šlo do tuhého. Paní ředitelku jsem tenkrát viděla jako prima starší, velmi uznalou paní opravdu na svém místě – rozumějící dětem. Dnes na to koukám jinak - byla to dáma v nejlepších letech, asi jako teď já. Také jsem zapomněla dodat, že to byla specializovaná škola pro děti s výše uvedenými vadami. Byla to malinká školička ve staré historické budově na Vinohradech, obklopená velikou starou zahradou, třídy měli maximálně 8-10 dětí, takže působila příjemným rodinným dojmem. Ovšem co už nebylo zrovna fajn: shodou okolností tam byl stejně starý chlapeček, který měl stejné jméno a příjmení jako náš Adámek a vznikaly z toho různá nedorozumění od malých až po větší, jako třeba, že jeden Adámek něco provedl a druhý to odnesl - až po placení složenek na obědy a lyžařských zájezdů, byl z toho zmatek nad zmatek a tak bylo opravdu nezbytně nutné pořádné rozlišení Adámků. Druhý Adámek byl z Prahy a náš Adámek z vesnice a tak z toho nějak sám vyplynul šlechtický dovětek jeho jména Adámek Černý z Tuchoměřic (něco jako Jakub Krčín z Jelčan – nejznámější český rybníkář nebo Václav Michna z Otradovic – básník, skladatel a varhaník). I náš Adámek se pak proslavil sice jen ve školství, ale to už předbíhám událostem. To bylo vlastně docela hezký, tohle šlechtické "přijmenování", protože v Tuchoměřicích je veliký starý zámek a náš domeček stál v bývalé zámecké zahradě, kde jsme se jako rodina cítili opravdu jako ze zámku.

     Náš Adámek byl chlapeček velice divoký a rychlý (hyperaktivní, jak už to tak u těchto dětí s těmito vadami bývá), ale byl to kluk z vesnice a měl dobré srdíčko a hlavně na správném místě a navíc ho uměl používat. Protože jezdil autobusem do školy stále ve stejnou hodinu a chodil stejnou cestou, jednoho dne v zimě se mu stalo, že na Francouzské před trafikou uviděl uvázaného pejska... No, tak si ho chvíli hladil a pak šel do školy. Druhý den šel - jak jinak - než zase stejnou cestou a koho to u stejného sloupu nevidí přivázaného?!?! Zase toho pejska!!! To už mu začal vrtat červík v hlavičce, vynadal svou svačinovou houstičku se šunkou a s pejskem se podělil, když už tam ten chudák byl přivázaný už druhý den.... No a třetí den, jako na potvoru jde zase okolo, a koho nevidí, zase toho ubožáčka pejska!!! Strašně moc chumelilo, byla zima, pejsek se klepal a měl moc smutné oči, tak ho Adámek zase pomazlil, najednou mu došla trpělivost: tohle se se zvířátkama přece nedělá! a milého pejska odvázal a vzal ho sebou do školy. Po cestě se mu honilo hlavičkou, co na to asi řekne paní učitelka a tak to šalamounsky pořešil.

     Vzal si bačkůrky, nožičky utřel i pejskovi a vyrazil s ním rovnou do ředitelny - s myšlenkou, že paní ředitelka chápe dětské žabomyší problémy a tak to jistě pochopí a pomůže mu. Nakonec vždyť jde o život, nebo snad ne?!?! Když tam vešel, hezky pozdravil a poprosil ji, jestli by si u ní v ředitelně toho pejska nemohl ponechat než skončí vyučování, aby nerušil ve třídě, že za ním o přestávce přijde a proběhne se s ním v zahradě, aby jí nepočural koberec a poprosil paní ředitelku, jestli by pejskovi dala do mističky vodu, aby neměl žízeň a zase mu dal svou svačinu. Paní ředitelka si to poslechla a říká mu: "Adámku, ty jsi dovedl do školy ukázat svého pejska? A jak se jmenuje?" Adámek byl chlapeček pravdomluvný a tak jí hned odpovídá:" Nevím jak se jmenuje, já ho našel, byl tam uvázanej už třetí den, byla mu strašná zima, nemohl jsem ho tam prostě nechat!!!" "A kde jsi ho našel?", pokračuje paní ředitelka, "no tam na Francouzský,  u sloupu." Paní ředitelce to sepnulo a říká Adámkovi: " Ono to bude, Adámku, asi trochu jinak, honem vem pejska a pojď se mnou za paní učitelkou, ať neztrácíme čas". V rychlosti nalézá paní učitelku a říká:" Hano, prosím Tě, všeho nech, oblékni děti, vemte psa a utíkejte tam, kam vás Adámek zavede, majitel pejska tam určitě už běhá okolo bloku a hledá ho!". Paní učitelka nelenila a rychle s celou třídou a s pejskem utíkali před trafiku a zanechali tam vzkaz, že mají pejska, jestli se někomu neztratil, asi třikrát oběhli s celou třídou blok na pražských Vinohradech a nakonec se za úspěšné pomoci paní trafikantky (která zoufalé majitelce popsala paní učitelku s celou třídou a s pejskem) - opravdu nebylo k přehlédnutí -  šťastně všichni setkali. Stará paní doprovodila děti s paní učitelkou až do školy a po cestě jim zase vyprávěla, jak s pejskem denně chodí ve stejnou dobu ráno na procházku a přitom si jde koupit do oné inkriminované trafiky čerstvé noviny, zatímco pejsek tam na ni vždycky čeká. Paní byla ze všeho nakonec ještě moc šťastná, že kdyby se její pejsek opravdu ztratil, tak by přišel do dobrých rukou Adámka Černého z Tuchoměřic. A to jí Adámek ještě nezapomněl říci, že u něj by měl pejsek svůj pelíšek v jeho pokojíčku, doma zahrádku a chodil by s ním do lesa. Také Adámkovi se moc ulevilo, když zjistil, že pejsek tam nebyl uvázaný celé tři dny. Přátelství té staré paní a dětí trvalo ještě nějaký čas, protože vždycky něco dobrého napekla nebo koupila čokoládu a vyrazila se podívat s pejsem za dětmi do školy. A protože bydlela nedaleko, občas i Adámek s dětmi se u ní zastavili o polední pauze, navštívit "paní s pejskem".

     Neuplynulo ani 8 let a volá mi má kamarádka, co pracovala leta ve školství, a říká, musím tě pobavit, mám kouzelnou historku a celé mi to vypráví... Nepřerušovala jsem ji,  nechala ji to dokončit a říkám:" A víš, na které škole se to stalo? Znáš toho chlapečka?" "Ne, samozřejmě že nevím, neznám, ale neříkej, že to není roztomilý," odpovídá, a to já už neudržela smích a povídám: "Tu historii znám už asi osm let, to je příběh našeho Adámka z té a té školy (protože tu školu mi tenkrát doporučila ona, když jsem byla nešťastná, že mám "dyschlapečka" a chtěla jsem mu nějak pomoci, a tak ona celý ten přestup dokonce zařídila)

     Smály jsme se obě dvě, že lidové vypravěčství ještě zdaleka není tak ohrožené jak to vypadá, a že ten svět je vlastně docela malinkej. (Dost možná, že jste tuhle příhodu někdy slyšeli i vy...)

Šimonka

linkuj.cz vybrali.sme.sk