Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Víkend – a já celý sama doma. Bezva, pojedu do Letňan na INTERIÉR, mezinárodní veletrh nábytku, dekorací a vybavení interiérů, miluju to... Den krásně začal, dojela jsem ještě před dopravní špičkou, pokračoval kafíčkem v liduprázdné kavárně na výstavišti s příjemným mladým číšníkem, po té útok na obchod s knihami a do auta valím tašku plnou nápadů a krásných věcí – v knížkách Feng shui, Interiéry v Toskánsku a ve Francii... Výstava byla nabitá nápady....lítám na oblaku kreativity a svých představ, oči půl metru před sebou, hlavou plnou nových nápadů, neslyším a nevnímám, jedu k mamince.

     Najednou mi zvoní mobil, bývalý manžel: "Ahój, kde jsi? v Praze? no to je prima, nemohla bys mi v Hornbachu koupit po cestě 10 dlaždic? Hele, ty víš jaký, scházej mi, víš mám rozdělaný lepidlo. Tak díky, stavím vodu na kafe!" Ani nestačím nic namítat, jako že jet z Letňan na Prahu 6 je trochu z ruky. Ale dobrá, když nedal jinak, co by dobrák za hrnek kávy neudělal. Vybírám nejrychlejší cestu na šestku, žádný provoz, pohoda, málem podle mého víkendového plánu.  Šinu si to Patočkovou a slyším za sebou policejní houkačku, ale že jedu celkem podle přepisů, tak se nijak nevzrušuju a jedu dál; asi honí ňákýho trumpetu. Když už mě notnou chvíli houkačka ruší v mém  snění, kouknu do zrcátka a nevěřím vlastním očím, za mnou bliká obrovský modrý nápis STOP... pro jistotu se otáčím, jen abych se ujistila, že to je fakt na mě a dělá se mi už zle, hlavou mi obrovskou rychlostí běhají myšlenky – co asi budou chtít? mám vůbec řidičák? občanku? techničák? Bože, kde jsem ty doklady viděla naposledy? Co mi tak asi všechno v tom autě může scházet?

     Vše. Všechno, co mě napadá, mi určitě schází, jsem si jistá, lékarnička, trojúhelník, klíč na kola – to snad ani nepotřebuju, stejně bych kolo nepovolila, ale to jim ztuha vysvětlím, beztak jsem v životě nikdy nepíchla... Ani nemám chuť vystoupit... ale to už policista na mně juká do auta.... panebože, jak děsně se mi klepou kolena... Pud sebezáchovy řve: nezapomeň: jsi sympatická ukecaná blondýna, tak toho přece využij, ještě ti nenasazují želízka... No, je to fakt, tak nádech a vzhůru do toho, nasadím veselý úsměv a hlaholím: „Co pak jsem to asi provedla? Jo, vy byste rádi doklady? Žádný problém..." a vyndavám z baťůžku malé kožené destičky, které mají kapsičky, do kterých se dávají kartičky typu kreditních karet, vizitek, občanek, řidičáků a toho všeho drobného placatého co máte, otevřu destičky v ruce, vše je tam jen tak nastrkáno, všechno v jednom chumlu, nic v kapsičkách, hledám požadované doklady, které jsou za normálních okolností docela dobře vidět, ale já je proboha nevidím, hrabu v destičkách tam a zpátky a znova...

     To už začínám uvnitř zase panikařit, ale nevzdávám se. Zato dochází trpělivost ruce zákona a zapichuje mi prst do destiček. „Tady, tady a tady je to, co potřebuju", „Aháááá", vítězně tahám požadované, dost se mi ulevuje (tak bychom to měli, ani jsem nečekala, že to všechno najdu). Policista je vysoký, o dvě hlavy jistě větší než já a má obrovské modré oči... zírám do nich v naději, že blondýnám to vždycky nějak projde a on už nic nebude chtít.... „Pojďte k nám do auta", nařizuje, oba si zasednou dovnitř a já sedím na bobečku u otevřených dveří u spolujezdce a cítím se malinká, úplně nejmenší, v podstatě tam vlastně ani nejsem.... Probírá mě k životu otázka ruky zákona: prej proč jezdím s propadlou technickou?

      „Neee, tu mám určitě v pořádku", tvrdím mu s dětským úsměvem na rtech a utápím se v jeho modrých očích. „Kdepak, máte jí už rok a půl propadlou?!?! Tak to nám necháte svůj řidičský průkaz, SPZky a bude to za 5 tisíc!!!!" Lapám po dechu a slyším dál: „Kam jedete a odkud?" To mě trochu vrátilo na zem, líc se mi rozjasnila: „Jedu z Letňan z interiérové výstavy koupit bývalému manželovi 10 dlaždic do Hornbachu".

     Pud sebezáchovy opět zapracuje, slyším se, jak svérázně říkám: „NE, je mi úplně jedno, co si myslíte, ale můj řidičský průkaz prostě NE!!!! Jsem vášnivý řidič, zabilo by mě to!", tvrdím naprosto bez legrace.     Celý tenhle protest mě zvedl na nohy a ještě jsem se předklonila do auta. Ruka zákona souhlasí: „Tak dobrá, řidičák tedy ne", já ani nevydechuju a rázně pokračuju: „A SPZky taky NE!!!" Souhlasí i s tím, nevzdávám se, probouzí se ve mně můj obchodní duch, tak pokračuju: „A 5 tisíc? to je opravdu strašlivě moc!!! To ani nemám u sebe v peněžence!", a lovím v paměti, kolik tam vlastně vůbec mám. „Máte tam kreditní karty, viděl jsem je", napovídá mi modroočko. „Ano, ale nebudete mi to věřit, ale všechny jsou prázdné".  „Tak na co je máte?!?!" Nevzdávám se bez boje: „Drhnu si s nimi namrzlé sklo u auta". „Ahaaa", povídá smířlivě a vypadá, že pochopil. Následně vychrlím historku o tom, jak chudák ženská sama, živící sebe a své děti... Ruka zákona mě nenechá ani domluvit a říká: „No, tak co 2 tisíce?", ale než stačím odpovědět, zvoní mi někde dole v baťůžku mobil, už když ho vyndávám, vím, že je to v kýblu, jako na potvoru volá manžel ze Skotska, nemůžu mu to nevzít, strašlivej cholerik  - ten bude volat, dokud to nevezmu... Beru tedy telefon a říkám mu francouzsky: „Prosím tě, teď ne, zastavila mě policie, jezdím rok a půl bez technické..." a pak už jen slyším, jak se velmi, veeelmi zhluboka nadechuje... honem pud sebezáchovy – opět maká na plný obrátky – a odvrací ode mně pro tuto chvíli další katastrofu, myslím si, tak daleko to nesmím nechat dojít, vím co bude následovat... a rychle pokračuju: „Nezlob se, nemám čas, zavolám později", a klap a pokládám, uuuffff, to je peklo v řetězech, když se to hrabe, tak se to hrabe... já vždycky když škodím, tak on zavolá, jako by to snad tušil, normálně volá ráno nebo večer...    

     Modrooká ruka zákona na mě zírá: „Jak jste to hovořila?!?!" „Francouzsky", zapípám. „Nooo, to máte asi pěknej plat a pěknou práci?!?!"  „Ani ne, peníze mám docela malinký", chytám zase rovnováhu a pokračuju: „Tak kde jsme to skončili? Jo, 2 tisíce? No to je lepší, ale stejně je to prostě moc!!!!, nezdávám se a zjišťuji, že se mi již nekouká do očí, ale trochu níž, podívám se tam také a ejhle – včera jsem si koupila nový svetřík, takový měkoučký, krásně mi sedl a ta barva, leč má větší výstřih – běžně nenosím takové dekolty, tak mě to ani nenapadlo – no, po rychlém zkouknutí a zrudnutí jsem usoudila, že výhled je víc než příjemný a došla jsem k rychlému závěru, že účel světí prostředky a dál se nakláněla do policejního automobilu...Velké modré oči zůstaly zapadlé v mém dekoltu a jejich mozek rezignoval: „Tak kolik tedy myslíte, že by to mělo být?" „Noo, pět set, to snad by šlo", odpovídám rozhodně. „Co?!?! Pětset?!?!" Přímo cítím, jak se vzpamatoval. „Ano a  bločky nepotřebuji", přitvrzuji neústupně. Oči mu zase zapadly do výstřihu.. „Domluveno", povzdechl. Nejistě se tážu: „A kolega s tím souhlasí?" (abych nic nepodcenila). „Souhlasí..."

     Ó, jé... vytahuju pětikilo, balím papíry a sedám do auta, kolena se mi ještě klepou, cítím se fakt jako hrdinka dne a vyrážím směrem k Hornbachu, vstříc dalším dobrodružstvím a s myšlenkou, že to nejhorší mám dnes jistě už za sebou. Tam je snad celá Praha, rychle parkuju, utíkám pro dlaždice, nakládám vozíčku, makám k pokladně (ať mi to kafe nevystydne), a už zase zvoní mobil – vyndavám ho a je mi to jasný  - ani nestačím nic říct. Z mobilu se line řev rozzuřenýho lva, který slyší celý Hornbach: „JAK JE MOŽNÝ, ZE JEZDÍŠ ROK A PŮL BEZ TECHNICKÉ?!?!" Naštestí řve francouzsky, ale i tak jsem se stala středem pozornosti, a to už slyším, jak se znova velmi zhluboka nadechuje... tak ještě než stačí pokračovat, pípám do toho s duší malou jako zrnko máčku: „A víš, jak se strašně těžko žije ženský samotný?!?!" Slyším, že vydechuje a už mírněji říká: „Ale – to máš asi pravdu, promiň... zavolám Ti večer, tak hezký den..." „UUUffff, platím dlažky, utíkám k autu ... jéé  - zapomněla jsem zamknout auto!... nakládám, usedám a znova se rosím: za stěračem je lísteček, tahám ho odtamtud a říkám si: dneska fakt nemám den, půjdu domu, vlezu si do postele, tak to bude jistota, že dnes nic nepokazím. Sbírám odvahu a čtu si: „Hezky se mi s Vámi jednalo, opatrujte se, raději už teď s autem nejezděte a na tu technickou nezapomeňte. A ještě je tam jméno a číslo mobilu... Nevěřím vlastním očím, nechápu, strkám lístek do kapsy, zodpovědnost volá odvézt dlaždice, dát kafíčko a zastavit se u maminky. U kafe vyprávím exmanželovi, co se mi přihodilo. „No, tak mu poděkuj, to je slušný, nakonec jsi mohla dopadnout ještě hůř", říká. Uznávám, to fakt mohla, ale nechci dávat cizímu chlapovi a ještě policajtovi svůj mobil. Psát tedy nebudu, pro tuto chvíli rozhodnuto... Večer vyklízím kapsy a papírek mám zase v ruce. Dobrá poděkuju, jo, je to slušnost, odepisuji a děkuji, jak se sluší a patří, s otázkou, jak mě tam našel? A hned mám sms zpět, píše, že to prý tak složité nebylo, jako jediné mi svítily světla a mimo jiné – přidal i pozvání na kafe (za to mé pětikilčo?, no to je tedy fakt úžasný).

     Za dva dny mi přišla nová smska: „Doufam, ze nejezdite, uz mate tu technickou?" Zděšeně zírám na smsku a pak odpovídám:  „Ne, nemam, ale pracuju na tom, neni to jednoduche, ale nejezdim, na mou dusi!" „Proc to neni jednoduche?" „Neptejte se, to se ruce zakona prece nevyklada!!!" Přichází odpověď: „Tak zrovna to by mě zajímalo". To věřím, a váhám s odpovědí do druhého dne. „No vite, já shanim nekoho, kdo  mi da razitko do technicaku, aniz by videl moje auto, protoze jak ho uvidi, tak mi to razitko neda". „Aha, to opravdu není prilis korektni", zněla stručná odpověď. No to vím taky, myslím si. A nic... Další den přišla smska s telefonem, adresou a jménem pána, co mi tu technickou prý udělá, nevěřícně volám na to číslo s myšlenkou: děj se vůle boží. Pán je ale milý a ochotný, ví o mně a laškuje se mnou jako se starou známou, druhý den mu mám ráno přivézt techničák s autem. „Ne, to auto nemůžete vidět, odporuju". „Ale já ho vidět musím, takhle už to nefunguje, ta doba je už pryč, to auto bude chtít vidět každý, kam půjdete. Tou technickou projdete, nebojte se".

     Druhý den tam vezu mé milované autínko s malinkou dušičkou, vkládám do techničáku dva tisíce a proti své vůli ho tam musím dvě hodiny nechat. Celou dobu jsem jak na trní, za hodinu mi zvoní mobil, pán z technické říká: „Máte děravý výfuk, bude chtít vyměnit", „Já vím, už na to šetřím", ujišťuju ho. „A taky nechcete přesadit ten volant? Máte ho nakřivo". „Jo, já vím, to je od té doby, co mi ukradli auto a jak trhli s volantem, aby zlomili zamknuté řízení....." „Cože? Vy máte zkroucené řízení?!?!" (najednou mi došlo, co mu to vykládám a hraju to do ztracena) ... „A sundali volant, pak ho tam nandali a od té doby je nakřivo, ale mě to nevadí, nechte to tak, jak to je. Děkuji za ochotu, jste moc hodný..." To už se uklidňuje a říká: „Jo, tak si za hoďku pro to přijeďte." A tak jsem dorazila. Děkuji a loučím se: „Mám razítko v techničáku?" (kontroluji to, jistota je jistota.) „Máte, na dva roky a za dva roky vás zase rád uvidím a nezapomeňte, že to auto stárne." „Ale to  já vím", namítám, „ani já nemládnu, ani vy ne, jo to je život", smějeme se oba dva.

    Po cestě ještě smskuju modrooké ruce zákona VELKÉ poděkování, že to fakt klaplo a dopadlo, že si připadám jako ve snu...

P.S. Jinak – na kafíčku jsme nebyli, ale občas pošle smsku, jak se mám... :-))) Šimonka

linkuj.cz vybrali.sme.sk