je ta bída právě v tom, že "chlap neřve". ale jo, i chlapi dovedou brečet, jenom je potřeba vykašlat se zvysoka na to, že "se to nepatří", vybodnout se na konvence... třeba by stálo za to, aby Tonda dal těm svým početným příbuzným, kteří "samozřejmě zdrhnou", najevo, že už se to těžko zvládá a že by uvítal (a potřeboval?) jejich pomoc. když člověk zatne zuby a rozhodne se, že na všechno stačí sám... tak ano, většinou to jde, ale - na jak dlouho a za jakou cenu?

kluci jsou většinou odmala vychovávaní v tom, že brečet a stěžovat si je špatně. ne, není to špatně, bez ohledu na to, co kdo říká. :) občas je to potřeba a právě teď by možná bylo potřeba zařvat na plný pecky. zkusit to. lidi se potřebujou a - co si budeme povídat - někdy je na tom nejtěžší to říct. no a - ten druhý, od koho by pomoc měla přijít, kolikrát čeká, až si o tu pomoc někdo řekne, protože se bojí, aby nabídkou pomoci tomu člověku nechtěně neublížil náznakem, že ten třeba na něco nestačí a nedělá to dost dobře...

nevím, jestli taková rada k něčemu je, ale doufám, že snad trochu ano. těm, co zdrhají, říct - počkejte, neutíkejte, potřebuju vás. do Prčic, kdy jindy by na to měli slyšet, když ne o těch Vánocích... - tak ještě aspoň přeju hodně sil a ať je doma líp. :)

ale občas když už člověku dochází síly, je potřeba přehodnotit i to početné příbuzenstvo, vlastně řeším uvnitř sebe něco podobného, můj tatínek je již 5 let po smrti, měl početnou rodinu, byl ze 4 dětí nejstarší, nijak spolu nikdy nevycházely, sourozenci byli zvyklí na něm dost parazitovat, dal jim co mohl, peníze, starožitný nábytek, pomohl jim platit dluhy, dal jim byt, auto.... Většinu života s nim raději nemluvili, ozvali se pouze když byli v úzkých. Když tatínek umíral, řekl mi, že by je rád viděl a naposledy s nimi mluvil, že jim nic nevyčítá, vše jim odpustil. Všechny jsem je obvolala, vše jsem jim řekla, aby se nebáli, chtěla jsem splnit jeho přání. Ani jeden tam nepřišel, dva přišli až na jeho pohřeb a ten třetí se ani neukázal. Teď se najednou všichni ozývají a křičí po tom, že jsme rodina, jak bychom se měli stýkat a v druhé větě je, že potřebují nějak pomoci. Trošku mi nad tím zůstává rozum stát, maminka je těžce nemocná, nemá na to ani fyzicky ani psychicky, aby se s nimi stýkala, kdysi jsem měla snahu se nimi nějak stýkat, ale jen mi škodili.
Víš Tondo, myslím, že občas je prostě potřeba si opravdu říct kdo Tě jen vysává, přijdou chvíle kdy potřebuješ i brát. A nemyslím tím jen hmotné věci, naopak.
A s tou vnučkou bych to brala docela pozitivně, ona dává Vám energii, sílu a důvod a to velmi silný to vše překonat a žít dál.

neříkej, že si jako chlap s holčičíma věcma neporadíš... A jak píše Inka, ta vaše cácorka vám určitě dává energii, kterou byste neměli, kdyby nežila s váma. Protože vás asi bere spíš jak rodiče, když ji vychováváte, a tak tě nevědomky honí, no. A nemáš asi tedy moc času na sezení někde jen tak u televize.
Podle toho, co jsem četla, usuzuju, že ze všeho nejhorší je ta nemoc tvojí ženy. Ta ti užírá srdce. Ale určitě není nic ztraceno, ber tuhle náladu jen jako podzimní depku, zase se zmátoř a v duchu si namaluj na obličej úsměv. Obě ty tvý holky tě potřebujou vidět nezlomenýho. Strašně moc ti držím (a určitě všichni tady) palce a přeju krásný Vánoce a Silvestra, opravdu hodně štěstí a zdraví nejen do Novýho roku, ale i do dalších. Určitě jsi děsně fajn, tak vydrž.

snazit se objektivne,protoze nic nevim-jak uzivit pocetne pribuzenstvo?
Kdyz se pise ze se staraji od mala o jednu vnucku?
Jestli je to podobne jak zde pise Inka-pak opravdu by se mel zamyslet,proc se honi.
A co se vnucky tyce-reseni menzesu a zakajdy.....pokud je ta vnucka v zaklade slusne ditko,pak bych take rekla ze muze vice davat nez brat.
Fakt-nevim,proc by se pan mel citit zodpovedny za pribuzenstvo-jsou jeste nezletili?mentalne handicapovani?
Dani,muzes napsat podrobnosti?

jedno indické přísloví praví, že utrpení je cesta k moudrosti. Ale já tím nemyslím, že bys to nějak potřeboval, co chci ale říct je to, že jedině láska dává nejvíc sil a motivací k dalším obětem a starostem. Mám velmi dobrého přítele, který se převelice dobře stará o děvčátko, kterému je jedenáct a vůbec s ním není nějak spřízněnné, jenom tak, že žije asi 18 let se svojí družkou, která jako babička dostala to dítě, jako dvouleté do opatrování. On nebyl nikdy ženatý a neměl rodinu, syna, dceru, ale je z něho "vynikající" děda, tak mu ta holčička říká. Stálo ho to spoustu peněz, než ji dostali do opatrování. Platí jí soukromou školu a taky gymnastiku a všechno potřebné. Jenže příští rok jde do důchodu a práci kterou dělá, mimochodem velmi dobře placenou, už nebude moct dál dělat, protože je to podle pravidel, která tam mají, musí odejít, aby mohl jít na jeho místo někdo jiný, mladší. Nevím, jak to budou řešit, asi to bude taky dost kruté. Člověk má ale jednu vlastnost, že se dovede daným podmínkám přizpůsobit. Teda né úplně všichni, ale je jich dost, co to dovedou. Já Ti přeju z celého srdce, aby Ti to Tobě šlo a vydrželo a ta malá Ti pak toho hodně vrátila, protože ten mladý člověk je jako akumulátor, do kterého se po určitý čas vkládá enrgie, aby se pak později mohla spotřebovat. Pokud tam žádnou "energii" nevložíš, tak z ní taky žádnou nedostaneš. Takže hodně štěstí a lásky !

A proč by chlap vůbec nikdy nemohl uronit slzu ? To je pověra. Určitě nebude chodit obden ke kamarádovi Frantlovi a brečet mu do hrnku s kafem, ale že by NESMĚL vůbec nikdy brerčet ? A jednou budeš na tohle období života vzppmínat s pýchou, jak ses s tím popral. Uvidíš.

při poslechu některých superstár. Ale nejvíc ze všeho při pohledu na Čákovou a poslechu jejích zoufalostí!

Tonda je pán už dost dlouho "teoreticky" penzista, ale protože by se nejspíš ukousal nudou a protože asi má pocit, že bez něj by se svět přestal točit - tak stále jede na stopadesát procent. Je to člověk ve své oblasti (on je opravdu širokorozsáhlej co se týká jeho pracovní působnosti) velice oblíbenej a známej. A nejen to, on má ještě plno dalších činností, co se jim říká "dobrovolné" a kolikrát jsou to velice náročné koníčky na čas a duševní i fyzické síly.
Snad tohle je už trochu na závadu - mám pocit, že o něm si prostě všichni myslejí, že zvládne všechno, vždycky a pokaždý, že není nic, co by neuměl, co by pro něj mohlo být namáhavé. A tahle pověst jednou začne být únavná... Léta nestojej, jak známo...
To s těmi příbuznými: myslím, že to bude rozhodně jen záležitost psychická, ohledně pochopení, podpory -jak říkám, on je taková rodinná skála, pevnost, ke který jsou všichni zvyklí chodit. Když nic jinýho, tak alespoň pro radu, podporu. A najednou potřebuje i ta pevnost trochu podržet.
Jejich dívenka je super holka. Ale jak se říká, mládí je někdy kruté. Je to to samý - ona ho taky vidí jen jako stoprocentně železnýho chlapa...
Osobně věřím, že se Tonda nedá, protože už vyhrál tolik neskutečných životních bitev, které by zlomily ne jednoho, ale plno lidí.
Jo, taky si říkám, že to je jen to mizerný počasí, protože "Tonda přeci vydrží"!

a jak se ti ulevilo, viď ? Já tu Čájkovnu neměla ráda od prvního zasedání poroty. Ale že tomu Spilkovi to jde, co ?
Jestlipak si Tonda najde taky čas na podobné pošetilosti, jako sledování perel na TV ...?

ale ono se na jednoho pořáde nakládá a nakládá, až - se ucho utrhne. Člověk musí umět někdy říct NE.

na škodu si občas pobrečet, asi to máme jako ženské jinak nastavené, také občas když už je toho na mě moc, jsem natlakovaná a potřebuju upustit, tak si vlezu do koupelny do vany, zapálím si svíčky, nějakou vonnou tyčinku s opiem, sklenku nebo dvě červeného vínka, půl vany napustím, druhou půlku nabrečím a druhý den jsem jiný člověk, pláč je v podstatě očistná záležitost. A zase jedu na plný koule a s dobrou náladou. Jo to je život.

uz takhle parkrat od lidi,co davali a bylo to brano jako zakon s ustavy a jednou tito lide rekli NE,ojojoj,a to byl hned ohen na strese,jak si muze dovolit nechat ostatni na holickach a ze je sobec apod.
Cloveku vzdy spadne celist.
Nema z tohodle ten pan strach?
Ze by pak na nej zanevreli?
Mit pocit nepostradatelnosti je zhoubna vec.
Ale mozna ze tento pocit si vypestoval lety prave ze strachu-ze by ho pak nemel nikdo rad.
A tak maka-aby mel uznani a lasku.
At si uvedomi,ze jsou dokonce i lini lide nebo taci,co se moc nepretrhnou-a taky jsou milovani.
At se zamysli a povoli,neb pak sice mozna nekdo ukapne slzu nad jeho rakvi,ale az nebude-ostatni budou muset zit dal a najdou reseni jak zit bez nej.
A on?A jak mu bude az se treba dozvi od "sv.Petra",ze kdyby zil i pro sebe,ze by zil jeste treba 30let navic?

kdo dává stále od toho se to bere jako samozřejnost. A kdo jen někdy, od toho se to cení. Spravedlnost není z tohoto světa.

proč se, proboha, snažíš trhat rekordy v aktivitě a pracovitosti, proč se tak urputně snažíš být tvrdou neochvějnou skálou, když Ti to nakonec vlastně vůbec nedělá dobře?
Kde vzali chlapi tu divnou nesmyslnou víru, že dát najevo únavu nebo třeba jen neochotu se strhat je vlastně slabost, za kterou by se měli stydět nebo omlouvat??
Toníku, odlož zbytečný předsudky a odpočiň si, copak je snad Tvojí povinností fungovat jako robot a makat pořád na 150%? Zredukuj vyčerpávající aktivity, zvolni na nějakej čásek tempo v tom v čem se dá, zodpovědně odpočívej a šetři síly, vnučka i žena Tě budou ještě pěknejch pár let potřebovat, tak si šetři zdraví a energii, takovej přístup přeci není slabost ani známka toho, že chlap už patří do starýho železa, naopak. Uštvat se není zas až takový hrdinství jak by se mohlo jevit.
Hodně štěstí.

tos vystihla naprosto přesně, bohužel.

předně - máš můj obdiv. Jsi asi bezva chlap, když tohle všechno zvládáš. Víš, co mě napadlo, když jsem si přečetla Tvé řádky? Počítám, že si to budeš pamatovat, je to už řádka let, co tohle šlo v televizi a myslím, že časem se z toho všeho stala běžně užívaná hláška - vzpomeneš si na bakalářskou povídku, kde hrála Dáša Veškrnová....a na její slova "Vydržať?" :-) A já pevně věřím, že i Ty vydržíš, a že všechno zvládneš, určitě :-) Hlavu vzhůru, každej občas potřebuje pohladit, pochovat, pohoupat... a není to žádná ostuda, fakt ne ;-) Držím moc palce..

včera jsem ronil zase. Esemeskaři ještě furt nevyhodili tlustou cigoru :-((((
A dneska asi budu ronit zas. Dneska ale samym vzrušením a napětím. Považ:
Rubeš nemůže najít svůj modrý prsten. Rubešová se na něj zlobí, že prsteny neodnesl do bezpečí. Bojí se, že ho někdo ukradl a má podezření na Petra. Andrea zase podezřívá Filipa a Simonu...

taky jsem od čtvrtka napnutá - ale já zase čekám, kdy si Sisina vezme ten třetí prsten a s Petrem to křápne...k tlusté ti mohu sdělit, že se mi líbí její hlas, ona teda ne, ale zpívá hezky. To zas budou v neděli nervy. Mám já tohle zapotřebí ? Ještě abych kvůli tomu nespálila vanilkové rohlíčky...

Sotva jsem se stačil orientovat v Poutech 1, 2. Teď ale je tam nepřehlednej nával cizích lidí. Navíc je to ze tří čtvrtin ze špitálu, takže se mu už i stíraj rozdíly mezi Ordinací a Poutama, marně hledám primáře Sovu a dr. Cvacha, a do toho všeho ještě starosti Terezky Brodský a Kříže z Ulice. Fakt už je to na palici.
Ale mám to již lékařsky zdůvodněný!!! Jsem diagnostikovanej disseriálník, mám na to i papír z ministerstva!

máš sledovat pouze jeden seriál, potom snad ještě nekončící seriál TV-zprávy, a nebudeš v tom mít hockey. Ale ta diagnioza je hezká, taková moderní...

Jeden seriál, i to by na mě bylo příliš.
Jenže okolnosti mě nutěj šas od času shlídnout ode všeho trochu.
Zaplaťbůh - Pojišťovna skončila včera. A ještě mě fakt uklidnila a potěšila dnešní žhavá zpráva v tisku, že Kateřina Brožová má konečně novýho chlapa, kterýho šíleně miluje, a to ne pro prachy!!!! Tak jí tu SKUTEČNOU lásku hrozně přeju!

POdle ukázek se o tu krasavici pral Hanzlík a Čenský - kdopak vyhrál ? Jsa doma, nemám se koho zeptat...
Jo, taky si vzpomínám, jak si K.B. stěžovala že má smůlu v lásce, na ty svý chlapy. A komentátor to glosoval slovy : "To by ses jim musela přestat tak koukat do peněženek, Kateřino..." A s těma svýma osudovýma láskama mi připadá už málem jako Pergnerová. Kdyby měla starost jako tadyhle Tonda, ony by jí přešly roupy.
Jestlipak swe nám Tony ještě ozve ? Naučil se říkat NE ? NAučí se to přijímat jeho okolí ?

nojo, já budu za chvíli brát antibiotika, moje prababička by si hrudník namazala psím sádlem, na krk dala obklad z vařených brambor a bylo by.
Děti na vozíčku se šouply do ústavu, v lepším případě do zvláštních škol, a bylo.
Děti s LMD, tedy ty s tou hezkou moderní dignozou, šly jedině do zvláštní školy. Proč se s takovými párat, že?
Po zvláštní škole na šičku či na zedníka.

No a dneska teda vezmu jednou za pět let antibiotika a nemusím škvařit psí sádlo.
Děti na vozíku se z ústavů dostávají mezi ostatní děti, často v péči vlastní rodiny, která už se necítí ve společnosti jako exot, když veze děcko na vozíku do ZOO, do kina. A z těch dětí rostou překladatelé, sekretářky, programátoři, seznamují se, jezdí na výlety, žijí v bezbariérových bytech, doktoři už se nesnaží je jen tlumit a cpát práškama na deprese, ti lidé čím dál méně přežívají a čím dál častěji žijí.
Děti s LMD, tedy všichni ti DYS- dají sice víc práce rodičům i učitelům, ale jsou pak spokojenější, i se uživí - jako stavební technici, počítačoví odborníci, zubaři, nebo si po vyučení troufnou i na nástavbu a otevřou si vlastní cukrárnu, hospodu...
Takový vývoj, změna v přístupu, se mi docela líbí, je takový hezký, moderní...