Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Po oněch zkušenostech, co jsem o nich psal minule,  jsem před dalšíma vánocema opět přemýšlel, KDE TEN STROMEK SEŽENU LETOS... Dvacátého druhého prosince pořádali odboráři v Sole zájezd na okouknutí předvánoční atmosféry německých a rakouských měst od Regensburgu až po Pasov – zájezd pro ty, co měli v kapsách 20 marek, jako my dva s kamarádem. Pro zbytek to byl zájezd nákupní. Byli jsme všichni hotoví z těch kapitalistických rozzářených ulic s výlohama plnýma nejrůznějšího zboží, cizokrajného ovoce, co jsem v životě do tý doby vůbec netušil, že existuje, živých betlémů a vůně horkýho svařáku, co s ním korzovaly paničky zavěšené do svých protějšků, co měli každej druhej na hlavách nemožný klobouky se štětkou a navíc byli ještě  v podkolenkách a krátkých kalhotách s hrazdou.

      Ještě, že to neviděl strejda Láďa, co v bavorských uprchlických lágrech v  ´49 pár měsíců pobýval, než se odsud dostal do Itálie a pak do Států. Tomu by se z tohohle folklóru dělalo asi špatně, protože tenhle národ pro něj už od doby, co jako pekařskej učedník nosil náckům rohlíky na Pečkárnu, nebyl to pravý ořechový. No, já nezažil nic špatnýho z toho, co Láďa, ale že se zrovna tohle jim líbí, to nechápu dodnes. Ovšem, ty desítky druhů naloženýho sejra v čemkoliv, tak to jsem jim tedy uznal. Kdo ví, jakou měly asi chuť... Ve vysokých skleněných válcích jim to moc slušelo ve společnosti oliv, papriček a dalšího koření i ovoce či zeleniny. Avšak nejvíce mě zaujala spousta nádherných a vůbec ne drahých stromků na trhu na všech náměstích, zvláště pak v Salcburku. Ale přivézt si místo plných tašek západního zboží vánoční stromeček z Rakouska, tak to bych určitě zabodoval. Dobrá půlka odborářskýho zájezdu, jestli ne úplně celej, by něco takovýho těžko zkousla a vypadal bych jako naprostej exot. A na něco takovýho jsem tehdá nebyl ještě dost připravenej. Tak jsem nakonec přivez´ jenom nějakou čokoládu a bonbóny pro mámu, ale stejně jsem vzpomínal na úžasný stromky, co prodávali v tom Solnohradě dokonce už se slevou.

     Ráno v půl druhý nás odborářskej autobus vysadil před fabrikou a všichni ověšeni plnými taškami se spokojeně rozešli do svých domovů. Zůstal jsem sám a vydal se na vzdálené nádraží na ranní vlak. Nějak se mně ta chůze začala v tom lehounkém mrazu líbit a tak jsem si řek´, že si zopakuju ujít těch 15 kiláků pěšky (jako jsem chodíval v dobách učňáku).

 Jestli na to pořád mám. Vlak odjížděl za víc jak tři hodiny a co bych tu v zimě na nádraží zatím pohledával. Rozhodně bych neměl přijít domů pozdějc, možná to bude i dřív. Hned za Sušicí mě napadla skvělá myšlenka, že budu procházet vlastně kolem lesa a až to bude domů na dostřel, kouknu se po nějakém smrčku a zabiju tak dvě mouchy jednou ranou.

     Kolem čtvrtý jsem minul největší hradní zříceninu v Čechách, tady natáčeli například pohádku Radúz a Mahulena (moc krásnej film s nádhernou hudbou) a měl už 3/5 cesty za sebou v úplný pohodě. A pak kolem poslední vesnice a jeden kopec a v údolí před dalším to bylo. TADY v tom lese si stromek vydupu třeba ze země! Domů už to nebylo tak daleko.

     Moc jsem nevybíral, byly tu jen borovičky, ale to taky půjde, i když jsme je doma nikdy neměli. Alespoň bude změna. Mámě to vadit nebude, hlavně, že bude stromek. Kapesním nožem a svou usilovností jsem upižlal u jedný z nich horní 2/3, tedy v místě, kde byl pro můj kapesní nůž ještě zvládnutelný průměr kmínku. Byl nejvyšší čas, něco po páté. První auta začala jezdit a já musel projít ještě dobrej kilometr po silnici, než zahnu na polní cestu. Na odbočce jsem uslyšel v dálce ranní vlak ze Sušice. Tak jsem tu byl o deset minut dřív, skvělý. Ještě asi kilometr a byl jsem doma. Vesničané v sobotu ráno ještě vyspávali, jenom v kravínech už byl pár hodin čilý ruch. A tak jsme na Štědrý den měli naši první borovičku. Ale moc radosti jsem z ní neměl. Po Novém roce jsem se každý den z autobusu díval na to zvěrstvo, co po mém špižlání z borovičky zbylo a nebyl jsem z toho ale vůbec šťastnej. Pořád jsem se jen utěšoval, že ten pahýl už snad dál neporoste...

     V práci si starší kolegyně pochvalovala, že před vánocema koupila malej umělej stromeček. Vyprávěl jsem jí jednou, jak jsem přines před Štědrým dnem z lesa soušku a tak mně dala na jeden krásnej tip. Prý vypadá úplně jako vopravdickej a né jako za komunistů, co tenkrát úplně vážně prodávali lidem podivný vánoční stromky, jaký měla například i moje teta... Všechny větve byly úplně rovný, vytvořený do sebe zkroucenými dráty a mezi nima vylízaly zelený štětiny ve šroubovici, co měly symbolizovat to jehličí. Vypadalo to přesně jako ty štětky, co se s nima čistí lahve a nebo klozetová mísa, když je to stočený do podkovy. Voni ani ty větve – mezi náma – vypadat rozdílně od těch štětek ani nemohly, protože se vyráběly úplně stejně. To jen pro představu pro mladý, co tuhle dost neuvěřitelnou dobu nezažili a teď si myslí, že si musím vymýšlet. Ne, nevymýšlím si. Ba, bylo to ještě horší, protože už jsem toho radši i hodně zapomněl. No a dokonce si pamatuju radost, co měli strejda i teta z toho svýho hroznýho stromku, že tak ušetří do svý smrti spoustu jehličnatých stromků. Kterých, nebylo vůbec důležitý. Stejně se podle toho umělýho stromku nedalo poznat, kterej druh vlastně jako zastupuje.

         Kolegyně mně touhle informací udělala ohromnou radost. Pochopil jsem, že můj vánoční problém by mohl být bezbolestně a elegantně vyřešen. A tak jsem nelenil a šel ho na letošní vánoce koupit ještě hned na Tři Krále. Aby ho snad probůh nevyprodali. Byl perfektní. Rozebíratelnej, velkej akorát, a i to jehličí na větvích naprosto dokonalý. A hlavně, líbil se i mámě. Tak jsem – doufám, že definitivně – ukončil předvánoční procházky do lesa mimo vyznačené lesní cesty za účelem sběru odříznutých jehličnanů. Jenom vyčítavé myšlenky na stromek, co jsem ho tenkrát upižlal cestou na kraji lesa, se asi nezbavím nikdy...      Kdykoliv jedu od nás na běžky směr Modrava nebo Kvilda, tedy na Sušici, VŽDYCKY tam jeho torzo už ze silnice vidím stát... Moc se stydím, jak rád bych to vrátil zpátky. Ale nejde to, jako nic z toho, co jsme už jednou prožili a třeba i v dobrém úmyslu udělali špatně. Svědomí je prevít. A nebo, že bych si to moc bral? Udělal jsem to přece kvůli mámě, aby byla spokojená... A taky – je to přece jenom obyčejnej strom... Nebo ne ?

CO  O TOM MYSLÍTE  VY, KAMARÁDKY A KAMARÁDI?

Toulavej, Plzeň

linkuj.cz vybrali.sme.sk